„Nesahej na mě! Nechápeš, že za všechno můžeš ty?“ – Příběh Terezy, která utekla z vlastního domova

„Nesahej na mě! Nechápeš, že za všechno můžeš ty?“ slyším mámin hlas, ostrý jako střep. Její oči jsou zarudlé, v ruce svírá skleničku s levným vínem. Stojím v předsíni našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Je mi třináct a poprvé v životě si přeju být neviditelná.

Táta je v práci na noční, brácha u kamaráda. Jen já a máma. Vždycky to tak dopadne – když jsme samy, všechno špatné se obrátí proti mně. „Kdybys nebyla taková neschopná, možná by tu byl klid!“ pokračuje máma a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. Ale nesmím brečet. To by ji jen rozzuřilo víc.

Vzpomínám si na dětství, kdy byla máma jiná. Smála se, pekla bábovku a zpívala si při žehlení. Ale pak přišla výpověď z práce, táta začal brát přesčasy a doma se začaly hromadit účty. Máma se změnila. Nejprve jen smutná, pak podrážděná a nakonec… zlomená. Alkohol byl její útěcha i zbraň.

„Jdi do svého pokoje a nevylejzej!“ zasyčí na mě. Poslechnu. Zavřu za sebou dveře a sednu si na postel. Slyším, jak v kuchyni bouchne sklenička o stůl. Vím, že dneska bude dlouhá noc.

Někdy mám pocit, že za všechno opravdu můžu já. Kdybych byla lepší dcera – hezčí, chytřejší, poslušnější – možná by mě máma měla ráda jako dřív. Možná by táta zůstal doma častěji a brácha by neutíkal ven.

Jednou večer jsem to už nevydržela. Máma přišla domů opilá, začala křičet na celý dům a já jsem poprvé křičela zpátky: „Proč to děláš? Proč mě nenávidíš?“ Na chvíli se zarazila, pak mi vlepila facku tak silnou, že jsem spadla na zem. „Ty nikdy nepochopíš, co to je být dospělá!“ zasyčela a odešla do ložnice.

Druhý den jsem šla do školy s modřinou na tváři. Kamarádka Jana se mě ptala, co se stalo. „Spadla jsem ze schodů,“ zalhala jsem automaticky. Nikdo se už dál neptal.

Začala jsem trávit víc času venku – v knihovně, v parku nebo u Jany doma. Její máma mi vždycky nabídla čaj a koláč. Záviděla jsem jí tu samozřejmou lásku a klid.

Jednoho večera jsem seděla u okna a pozorovala světla města. Máma spala opilá na gauči, táta byl zase pryč. Najednou jsem pocítila zvláštní klid – rozhodla jsem se utéct. Vzala jsem batoh, pár věcí a potichu vyklouzla z bytu.

Nešla jsem daleko – jen k Janě domů. Její rodiče mě nechali přespat a ráno zavolali tátovi. Když přišel, měl v očích slzy. „Proč jsi to udělala?“ ptal se tiše. Mlčela jsem. Věděla jsem, že kdybych řekla pravdu, všechno by se rozpadlo ještě víc.

Táta mě vzal domů a slíbil, že se to už nestane. Ale stalo se to znovu – a znovu. Máma odmítala pomoc, táta utíkal do práce a já… já jsem přežívala ze dne na den.

Jednou večer jsem našla mámu v koupelně s prázdnou lahví od vodky. Plakala a šeptala: „Promiň… já už nevím jak dál.“ Sedla jsem si vedle ní a poprvé ji objala. Obě jsme plakaly dlouho do noci.

Dnes je mi dvacet pět let a bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Máma je už několik let na léčení, táta odešel od rodiny a brácha žije v Brně. S mámou si občas voláme – někdy je střízlivá, někdy ne.

Pořád ve mně zůstává otázka: Mohla jsem něco změnit? Nebo jsme byli všichni jen oběťmi okolností? A hlavně – jak odpustit někomu, kdo vám tolik ublížil?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec rodině odpustit všechno?