Neviditelný boj: Eliščin odvážný protest proti diktátu krásy

„Podívej se na sebe, Eliško! To si fakt myslíš, že takhle můžeš jít mezi lidi?“ křičela na mě máma, když jsem si ráno oblékla obyčejné džíny a vytahané tričko. Stála jsem před zrcadlem v předsíni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a snažila se nevnímat její pohled plný zklamání. V hlavě mi hučelo. Bylo mi dvacet osm a pořád jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá – pro mámu, pro svět, pro sebe.

Celý život jsem slýchala, že bych měla zhubnout, upravit si vlasy, nalíčit se, nosit podpatky. „Holka musí být hezká,“ říkávala babička. „Jinak si tě nikdo nevezme.“ Jenže já už toho měla dost. Každý den jsem na Instagramu sledovala dokonalé tváře a těla českých influencerek a cítila se čím dál hůř. Všude samé rady na hubnutí, bělení zubů, prodlužování řas. Kde je místo pro obyčejnou holku s kruhy pod očima a pár kily navíc?

Jednoho večera, když jsem seděla v kuchyni u hrnku čaje a poslouchala déšť bubnující na parapet, rozhodla jsem se napsat příspěvek na Facebook. „Jsem Eliška. Nejsem dokonalá. Mám strie, akné a někdy se mi nechce ani česat. A přesto mám právo cítit se krásná. Přestaňme se trápit kvůli nerealistickým standardům krásy!“ Odeslala jsem to a srdce mi bušilo až v krku.

Ráno mě čekalo překvapení. Pod příspěvkem bylo přes dvě stě komentářů. Některé ženy mi děkovaly za odvahu: „Díky, Eliško, přesně tohle jsem potřebovala slyšet.“ Ale většina reakcí byla krutá. „Když se o sebe nestaráš, nemůžeš čekat respekt,“ psala jedna paní z Brna. „To je jen výmluva pro lenost,“ přidal se někdo další. A pak přišla zpráva od mé sestry Katky: „Mami je z tebe nešťastná. Proč musíš dělat takovou ostudu?“

V práci v knihovně si mě kolegyně začaly prohlížet jinak. Jedna z nich, Monika, si mě vzala stranou: „Eliško, já tě chápu, ale proč to musíš tak ventilovat? Lidi jsou zlí.“ Přikývla jsem, ale uvnitř mě to bolelo. Proč bych měla mlčet? Proč je normální cítit se méněcenná jen proto, že nevypadám jako modelka?

Doma bylo dusno. Máma mi přestala vařit večeře a táta jen mlčky koukal na televizi. Katka mi psala jedovaté zprávy: „Už takhle tě nikdo nechce, proč si to ještě zhoršuješ?“ Jediný, kdo mě podpořil, byl můj kamarád Honza ze základky. „Eliško, jsi fakt statečná. Já vím, že to není jednoduchý. Ale někdo to říct musel.“ Jeho slova mi dala sílu pokračovat.

Začala jsem chodit na besedy o ženském sebevědomí do komunitního centra v Nuslích. Poprvé jsem tam stála před dvaceti ženami a třásl se mi hlas: „Celý život nám říkají, jak máme vypadat. Ale co když už nechceme poslouchat? Co když chceme být samy sebou?“ Některé ženy plakaly, jiné se smály úlevou. Najednou jsem nebyla sama.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a sedla si na postel. „Já vím, že to myslíš dobře,“ začala tiše. „Ale bojím se o tebe. Svět je krutý k ženám, které vyčnívají.“ Podívala jsem se jí do očí: „Mami, já už nechci žít ve strachu. Chci být šťastná taková, jaká jsem.“ Objala mě a poprvé po letech jsme spolu plakaly.

Ale tlak neustával. Na ulici mě cizí lidé poznávali a šeptali si o mně. V práci mi naznačili, že bych měla být „reprezentativnější“. Katka přestala chodit na rodinné obědy. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát a zase se schovat do své ulity.

Jednoho dne mi ale přišel dopis od dívky jménem Veronika: „Díky tobě jsem poprvé šla ven bez make-upu a necítila jsem se méněcenná.“ Ten dopis mi připomněl, proč to všechno dělám.

Začala jsem psát blog o skutečné ženské kráse – o jizvách po operaci slepého střeva, o vlasech mastných po dvou dnech v práci na směny, o radosti z obyčejného úsměvu bez bělení zubů. Postupně se ke mně přidávaly další ženy – Pavla z Ostravy, která měla po porodu břicho jako balon; Jana z Plzně s lupénkou; i moje máma začala nosit brýle bez ostychu.

Jednou večer jsme s Honzou seděli na lavičce u Vltavy a dívali se na světla města. „Víš,“ řekl tiše, „myslím, že jsi změnila víc životů, než si myslíš.“ Usmála jsem se: „Možná… Ale pořád mám strach. Co když ten tlak nikdy neskončí? Co když budu navždy ta divná?“

A tak se ptám i vás: Má smysl bojovat proti tomu, co je všude kolem nás? Nebo je lepší mlčet a přizpůsobit se? Co byste udělali vy?