Noc v chladné chodbě: Jak jsem s dětmi utekla před domácím násilím a zjistila, že svět není černobílý

„Mami, proč tu stojíme tak dlouho? Je mi zima,“ šeptla Leontýnka a přitiskla se ke mně. Její bráška Matěj se mě držel za ruku tak pevně, až mě to bolelo. Byla půlnoc, chodba paneláku na Jižním Městě byla studená a tichá, jen někde v dálce štěkal pes. Slyšela jsem vlastní srdce bušit až v krku. Za těmi dveřmi, které jsme právě zabouchli, zůstal můj manžel – Petr. A s ním i všechno, co jsem si kdy myslela, že je domov.

„Ještě chvíli vydržte, zlatíčka. Musíme počkat, až přijede teta Jana,“ snažila jsem se znít klidně, ale hlas se mi třásl. V očích Leontýnky jsem viděla strach i únavu. Matěj už dávno neplakal, jen mlčky koukal na špičky svých bot.

Před pár hodinami jsem ještě vařila večeři a doufala, že dnes to bude jiné. Že Petr přijde domů střízlivý, že nebude křičet kvůli maličkosti, že mě neuhodí před dětmi. Ale jakmile se rozletěly dveře a ucítila jsem jeho dech plný piva, věděla jsem, že je konec. Tentokrát už nebudu čekat na další ránu.

„Co si to dovoluješ? Kam chceš jít? Myslíš si, že tě někdo bude chtít s dvěma spratky?“ řval Petr, když jsem balila dětem bundy a pár věcí do batohu. „Nikdo ti nepomůže! Všichni ví, jaká jsi hysterka!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat jeho slova. Věděla jsem, že musím být silná – kvůli dětem. Když jsme vyběhli na chodbu a zabouchli za sebou dveře, poprvé po letech jsem cítila něco jako úlevu. Ale taky obrovský strach.

Telefon v kapse vibroval – Jana psala, že už je na cestě. Byla to jediná osoba, které jsem se kdy svěřila. Všichni ostatní – sousedé, kolegyně v práci i moje vlastní matka – radili trpět a vydržet. „Chlapi jsou prostě takoví,“ říkala máma. „Hlavně nerozbíjej rodinu.“

Zatímco jsme čekali na Janu, slyšela jsem za dveřmi šramot. Petr zřejmě zjistil, že jsme pryč. Srdce mi bušilo ještě rychleji. Co když vyběhne na chodbu? Co když nás najde? Děti se ke mně tiskly a já si přála být neviditelná.

Konečně přijela Jana. Otevřela nám dveře svého auta a objala mě tak pevně, až jsem se rozplakala. „To bude dobrý, Lucko,“ šeptala mi do vlasů. Děti seděly vzadu a tiše koukaly z okna.

Jana nás vzala k sobě domů do Modřan. Její byt byl malý, ale útulný. Dala nám čaj a teplé ponožky. Děti usnuly během pár minut na rozkládací pohovce. Já seděla v kuchyni a poprvé po letech mohla mluvit nahlas o tom, co se u nás dělo.

„Proč jsi to tak dlouho snášela?“ ptala se Jana opatrně.

„Protože jsem se bála. A taky… protože mi nikdo nevěřil,“ odpověděla jsem tiše.

Druhý den ráno jsem šla s dětmi na policii. Cítila jsem se jako zločinec, když jsem popisovala všechno to ponižování a bití. Policistka byla chladná: „Máte nějaké důkazy? Svědky?“ Zavrtěla jsem hlavou. Kdo by svědčil? Sousedi vždycky jen zesílili televizi.

Sociální pracovnice mi nabídla azylový dům na druhém konci Prahy. „Je to jen na pár týdnů,“ řekla. „Pak budete muset najít něco vlastního.“

V azylovém domě bylo všechno cizí – cizí postele, cizí ženy s dětmi, cizí pravidla. Leontýnka měla noční můry a Matěj začal koktat. Každý den jsem hledala práci i bydlení a přitom bojovala s úřady o svěření dětí do péče.

Jednou mě potkala sousedka z bývalého domu v Albertu: „Tak co, Lucko? Už tě Petr pustil zpátky domů? Víš, chlapi jsou někdy horké hlavy…“ Cítila jsem stud i vztek zároveň.

Moje máma mi volala jen jednou: „Jestli se rozvedeš, už ke mně nechoď.“

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát a vrátit se zpátky – aspoň kvůli dětem, aspoň kvůli střeše nad hlavou. Ale pak jsem viděla Leontýnku smát se poprvé po dlouhé době nebo Matěje spícího bez strachu a věděla jsem, že musím vydržet.

Po několika měsících jsme našli malý podnájem v Hostivaři. Práce v pekárně nebyla žádný med – vstávala jsem ve čtyři ráno a domů chodila unavená na kost. Ale byli jsme spolu a byli jsme v bezpečí.

Petr mi psal výhružné SMSky a snažil se mě očernit u soudu i u známých. Ale já už se nebála – aspoň ne tolik jako dřív.

Dnes je to přesně rok od té noci v chladné chodbě. Stojím u okna našeho malého bytu a dívám se na děti, jak si hrají na hřišti před domem. Vím, že nikdy nezapomenu na to, co jsme prožili – ale taky vím, že jsme silnější než kdy dřív.

Někdy si říkám: Proč tolik lidí radši zavře oči před tím, co se děje za zdmi sousedních bytů? A kolik žen ještě musí stát v chladné chodbě s dětmi v náručí, než si uvědomíme, že mlčení je taky vina?