Od osmnácti jsem platil tátovi nájem. Teď čeká, že ho budu živit já.

„Tak kolik mi dáš tentokrát?“ ozvalo se zpoza dveří, sotva jsem vešel do bytu. Táta seděl u stolu, ruce složené na břiše, oči upřené na mě. Vzduch byl těžký, v kuchyni voněla stará káva a cigaretový kouř. Můj žaludek se stáhl. Zase ten pocit viny, který mě pronásleduje už od osmnácti.

Pamatuju si to přesně. Bylo mi právě osmnáct, když mi táta oznámil, že už nejsem dítě a že odteď budu platit nájem za svůj pokoj. „Každý musí přispívat,“ řekl tehdy tvrdě. Máma už s námi nebydlela, odešla za jiným, a táta byl od té doby ještě uzavřenější. Všechno se změnilo. Najednou jsem nebyl syn, ale spolubydlící s povinnostmi. Každý měsíc jsem mu dával tisícovku z brigády v supermarketu. Kamarádi chodili na pivo nebo na koncerty, já počítal každou korunu.

„To je normální,“ říkal mi táta pokaždé, když jsem se odvážil ozvat. „Aspoň se naučíš, jak to chodí.“ Ale já jsem cítil jen stud a vztek. Proč zrovna já? Proč mi nemůže být oporou jako otcové mých kamarádů? Proč musím doma platit za to, že mám kde spát?

Roky plynuly. Vystudoval jsem vysokou školu, našel si práci v Praze a odstěhoval se. Táta zůstal sám v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Volali jsme si málo. Vždycky to bylo stejné – krátké věty, žádné city. Když jsem přijel na návštěvu, mluvil hlavně o penězích: kolik stojí elektřina, kolik platí za léky, jak je všechno drahé.

A teď? Teď sedím naproti němu a vím, že čeká na další peníze. Je mu sedmdesát dva, má nemocné srdce a důchod sotva stačí na základní věci. „Mohl bys mi trochu přispět,“ říká tišeji než dřív. „Vždyť jsi můj syn.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevře. V hlavě mi běží vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem si připadal jako host ve vlastním domově. Na to, jak jsem si musel kupovat i vlastní jídlo do lednice, protože „tohle je moje“. Na to, jak jsem nikdy nesměl pozvat kamarády domů, protože „nechci tu cizí lidi“. Na to, jak jsem si přál být někde jinde.

„Tati,“ začnu opatrně, „pamatuješ si vůbec, jak jsi po mně chtěl nájem? Jak jsi mi říkal, že už nejsem dítě?“

Táta se zamračí. „To bylo něco jiného. Byli jsme na tom špatně.“

„Já vím,“ odpovím tiše. „Ale bolelo mě to. Připadal jsem si jako cizí.“

Chvíli je ticho. Slyším tikot hodin na stěně a vzdálený hluk tramvaje z ulice.

„Myslíš si, že mě to nebolelo?“ ozve se najednou táta. „Byl jsem sám. Máma tě nechala mně a já nevěděl, co dělat. Peníze nebyly. Chtěl jsem tě naučit postarat se o sebe.“

„Ale co podpora? Co láska?“ vyhrknu.

Táta sklopí oči. „Možná jsem to neuměl jinak.“

Sedíme proti sobě jako dva cizinci spojení jen společnou minulostí a bolestí.

Vytahuju peněženku a dávám mu dva tisíce. „Na léky,“ řeknu suše.

„Děkuju,“ odpoví tiše.

Cestou domů v tramvaji přemýšlím nad tím vším. Kolik rodin v Česku žije podobný příběh? Kolik otců neumí říct svým dětem, že je mají rádi? Kolik dětí platí za chyby svých rodičů?

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. V hlavě mi zní tátova slova: „Aspoň se naučíš, jak to chodí.“ Naučil jsem se hodně – šetřit peníze, být samostatný, nečekat pomoc od nikoho. Ale taky jsem se naučil žít s prázdnotou tam, kde měla být rodina.

Možná bych měl tátovi odpustit. Možná bych měl pochopit jeho strach a samotu. Ale proč mám pořád pocit, že rodina je jen účet, který musím platit?

Co pro vás znamená rodina? Je možné odpustit staré křivdy? Nebo jsou některé rány příliš hluboké?