Opustil jsem rodinu kvůli jiné ženě. Teď vím, že to byla největší chyba mého života.

„Tati, proč odcházíš?“ ozvalo se za mnou tiché, roztřesené volání mé dcery Elišky. Stál jsem ve dveřích našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, kufr v ruce, a srdce mi bušilo jako splašené. Moje žena Jana stála opodál, ruce zkřížené na prsou, oči zarudlé od pláče. V tu chvíli jsem měl pocit, že se dusím. Všechno ve mně křičelo, abych zůstal, ale já už měl v hlavě rozhodnutí: odcházím za Lenkou.

Lenka byla moje kolegyně z práce. Byla jiná než Jana – spontánní, vtipná, vždycky věděla, co říct, aby mě rozesmála. V kanceláři jsme spolu trávili dlouhé hodiny a postupně mezi námi přeskočila jiskra. Nejdřív to byly jen nevinné pohledy, pak společné obědy, až jednou skončila naše směna a já ji doprovodil domů. Ten večer jsme spolu poprvé spali. Od té doby jsem měl pocit, že žiju dvojí život.

Doma jsem byl stále víc podrážděný. Jana si toho všimla. „Co se s tebou děje, Tomáši? Už mě ani neobejmeš, pořád jsi na telefonu,“ vyčítala mi jednou večer v kuchyni. Mlčel jsem. Nedokázal jsem jí říct pravdu. Místo toho jsem se uzavíral do sebe a utíkal za Lenkou.

Když jsem se konečně rozhodl odejít, myslel jsem si, že dělám správnou věc. Že mám právo být šťastný. „Jano, už to dál nejde. Miluju jinou,“ řekl jsem jí tehdy bez obalu. Rozplakala se a prosila mě, abych zůstal kvůli dětem. Ale já byl přesvědčený, že nový život s Lenkou bude lepší pro všechny.

První týdny byly jako z filmu. S Lenkou jsme chodili po Praze za ruku, smáli se v kavárnách na Vinohradech a plánovali společnou budoucnost. Jenže brzy začaly vyplouvat na povrch věci, které jsem neviděl nebo nechtěl vidět. Lenka byla žárlivá – vadilo jí, když jsem volal dětem nebo když jsem musel řešit něco s Janou ohledně rozvodu. „Pořád jsi duchem u nich. Kdy už konečně začneš žít se mnou?“ vyčítala mi.

Začal jsem si uvědomovat, že mi chybí domov. Chyběla mi vůně Janina guláše v neděli odpoledne, chyběl mi smích dětí při večerním sledování pohádek. Když jsem jednou přišel k Janě pro Elišku a Matěje na víkend, Matěj se ke mně ani nechtěl přiblížit. „Ty nejsi můj táta,“ řekl mi tiše a schoval se za mámu.

V tu chvíli mě bodlo u srdce tak silně, že jsem málem upustil tašku s plyšákem, kterou jsem mu přinesl. Uvědomil jsem si, že jsem jim způsobil bolest, kterou už nikdy nesmažu.

Lenka začala být čím dál víc nespokojená. Vadilo jí všechno – moje práce, moje děti, dokonce i to, jak si mačkám pastu na zuby. Hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou večer na mě křičela: „Kdybych věděla, jaký jsi slaboch, nikdy bych s tebou nezačala!“

Začal jsem pít víc než dřív. Utápěl jsem výčitky svědomí v pivu v hospodě U Jelena s kamarádem Petrem. „Hele, Tome, každej dělá chyby,“ snažil se mě uklidnit Petr. „Ale některý už nejdou vzít zpátky.“

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Eliška má horečku a pořád tě volá. Můžeš přijít?“ Přiběhl jsem k nim a když jsem viděl Elišku bledou a uplakanou v posteli, rozbrečel jsem se taky. Držel jsem ji za ruku a ona šeptala: „Tati, vrať se domů.“

V tu chvíli mi došlo všechno – že jsem utekl před odpovědností, před láskou i před sebou samým. Lenka mi mezitím napsala zprávu: „Jestli dneska nepřijdeš domů, končíme.“ Neodpověděl jsem jí.

Zůstal jsem u Jany celou noc a ráno jsme spolu seděli u stolu v kuchyni jako kdysi dávno. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se tiše Jana. „Nevím,“ odpověděl jsem upřímně a rozplakal se.

Dnes žiju sám v malém podnájmu na Smíchově. S dětmi se vídám o víkendech a snažím se jim být co nejlepším tátou. Jana mi dovolila být součástí jejich života, ale už nikdy to nebude jako dřív.

Každý večer si kladu otázku: Stálo to za to? Může člověk někdy napravit chybu tak velkou, že rozbil vlastní rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?