Opustili mě hned po narození: Můj boj o místo v české rodině

„Proč jsi tak divnej, Evžene?“ zasyčel na mě Petr, když jsme seděli u stolu v jídelně dětského domova v Brně. Všichni kluci se smáli a já cítil, jak mi hoří tváře. Neuměl jsem jim vysvětlit, proč mám jiný obličej, proč mi chybí část ucha a proč se mi špatně mluví. Nikdy jsem nepoznal svou mámu ani tátu – prý mě nechali v porodnici, protože jsem měl vzácnou genetickou vadu. Nikdo mi to neřekl přímo, ale slyšel jsem to od vychovatelek, když si myslely, že spím.

Byl jsem dítě, které nikdo nechtěl. Vždycky jsem si představoval, jaké by to bylo mít mámu, která by mě pohladila po vlasech a řekla mi, že všechno bude dobré. Místo toho jsem měl jen chladné zdi ústavu a občasnou návštěvu sociální pracovnice paní Novotné, která mi nosila staré knížky a snažila se mě rozveselit. „Evžene, jsi silný kluk,“ říkávala mi. Ale já jsem se tak necítil.

Když mi bylo šest, poprvé jsem šel na návštěvu k rodině, která si chtěla osvojit dítě. Jmenovali se Dvořákovi a bydleli v malém domku na okraji Brna. Byli milí, paní Dvořáková mi upekla bábovku a pan Dvořák mě vzal na procházku do lesa. Jenže když zjistili, že mám zdravotní problémy a budu potřebovat speciální péči, za pár týdnů se už neozvali. Vychovatelka mi řekla, že to není moje vina, ale já věděl své.

V domově jsem byl outsider. Děti se mi smály kvůli mluvě i vzhledu. Jediný, kdo se mnou kamarádil, byla Jana – tichá holka s velkýma očima, která taky neměla rodiče. Spolu jsme si vymýšleli pohádky o tom, jak nás jednou někdo najde a vezme domů. „Třeba nás adoptuje nějaká slavná herečka,“ smála se Jana. Já jsem si představoval obyčejnou mámu a tátu, kteří by mě měli rádi takového, jaký jsem.

Když jsem měl narozeniny, nikdy nikdo nepřišel. Ostatní děti dostávaly balíčky od příbuzných – já jen čokoládu od vychovatelky. Jednou jsem se ptal paní Novotné: „Proč mě máma nechtěla?“ Podívala se na mě smutně a řekla: „Někdy lidé dělají rozhodnutí, kterým nerozumíme.“

Ve škole to nebylo lepší. Učitelé se mě snažili chránit před posměchem spolužáků, ale stejně jsem byl vždycky ten „jiný“. Když jsme měli tělocvik, kluci mě nechtěli do týmu. „Evžen je pomalej,“ říkali. Já jsem se snažil běhat rychleji než ostatní, ale moje tělo mě zrazovalo.

V patnácti letech jsem začal psát deník. Potřeboval jsem místo, kde můžu být sám sebou. Psával jsem si o svých snech – o tom, že jednou budu mít vlastní rodinu, že budu mít práci a byt v Brně nebo v Praze. Ale hlavně o tom, že budu někam patřit.

Jednoho dne přišla do domova nová vychovatelka – paní Křížová. Byla jiná než ostatní. Neptala se mě na moji vadu ani na minulost. Jednou večer za mnou přišla do pokoje: „Evžene, nechceš si popovídat?“ Seděli jsme spolu dlouho do noci a ona mi vyprávěla o svém dětství na vesnici u Znojma. Poprvé jsem měl pocit, že někoho opravdu zajímám.

Začal jsem se jí svěřovat víc než komukoliv jinému. Říkala mi: „To nejdůležitější je nevzdat to.“ Pomohla mi najít odvahu přihlásit se na střední školu – chtěl jsem být knihovníkem. Měl jsem strach z přijímaček i z toho, jak mě přijmou mezi zdravé děti.

Na škole to bylo těžké. První týdny si mě skoro nikdo nevšímal. Pak za mnou přišla spolužačka Lucie: „Ahoj, ty jsi Evžen z děcáku? Nechceš jít s námi na kafe?“ Poprvé v životě mě někdo pozval ven jen tak. Postupně jsem si našel pár kamarádů – nebylo jich moc, ale byli opravdoví.

Jednou večer jsme seděli s Lucií u Svratky a ona se mě zeptala: „Nebojíš se budoucnosti?“ Chvíli jsem mlčel a pak řekl: „Bojím. Ale víc se bojím toho, že zůstanu sám.“ Lucie mě objala a já měl pocit, že možná přece jen můžu být šťastný.

Po maturitě jsem si našel práci v knihovně v Brně. Bylo to malé místo na poloviční úvazek, ale byl jsem pyšný. Každý den jsem potkával lidi – někteří se na mě dívali zvláštně kvůli mému vzhledu, ale většina byla milá. Začal jsem chodit na terapie a učil se přijímat sám sebe.

Jednoho dne mi přišel dopis od paní Novotné: „Evžene, tvá biologická matka tě hledá.“ Zastavilo se mi srdce. Po tolika letech? Nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem souhlasil s tím, že ji potkám.

Setkali jsme se v kavárně na náměstí Svobody. Byla nervózní a pořád si hrála s prstýnkem na ruce. „Promiň mi to všechno,“ řekla tiše. „Byla jsem mladá a bála jsem se.“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Chtěl jsem ji nenávidět – za všechny ty roky samoty a bolesti – ale zároveň jsem cítil úlevu.

Dnes je mi dvacet šest let a pořád hledám své místo ve světě. Mám pár přátel, práci a občas i pocit štěstí. Ale pořád ve mně zůstává otázka: Co znamená opravdu někam patřit? Může člověk najít rodinu i bez pokrevních pout?

Možná nejsem jediný, kdo si někdy připadá opuštěný nebo jiný. Jak jste to měli vy? Myslíte si, že rodina je jen o krvi – nebo spíš o tom, kdo vás má opravdu rád?