Ostuda u nedělního stolu: Jeden oběd, který roztrhl naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Podívej se na ty tvoje děti, jak se chovají. Vždyť neumí ani pořádně pozdravit!“ Tchyně stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její hlas rezonoval celým bytem. Petr seděl u stolu, sklopené oči, a já cítila, jak mi hoří tváře studem. Moje dcera Anička se ke mně přitiskla a syn Honzík se snažil schovat pod ubrus.

Byla to obyčejná neděle. Jeli jsme k Petrovi rodičům do paneláku na Jižním Městě, jako každý měsíc. Vždycky jsem měla nervy na pochodu, ale tentokrát jsem doufala, že to zvládneme v klidu. Jenže už ve dveřích jsem poznala, že něco není v pořádku. Tchyně byla podrážděná, tchán mlčel a Petr byl od rána zamyšlený.

Oběd začal klasicky – svíčková, knedlíky, okurkový salát. Děti byly trochu neklidné, ale snažily se. Anička si omylem rozlila vodu a Honzík si hrál s vidličkou. Tchyně to nevydržela a začala je napomínat. „Tohle jste je naučila vy? Vždyť jsou jak z divokých vajec! U nás by si tohle nikdy nikdo nedovolil.“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. „Prosím tě, mami, nech je být,“ zkusila jsem tiše. Ale ona pokračovala: „A ty, Petře, proč nic neříkáš? To ti nevadí, jakou ostudu nám tu dělají?“

Petr jen pokrčil rameny. V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale místo toho jsem zůstala sedět a snažila se děti uklidnit. Tchyně ale nepřestávala: „Kláro, já nevím, co s nimi doma děláš, ale takhle rozmazlené děti jsem ještě neviděla. A ty tvoje názory na výchovu? To je dneska moderní nechat děti dělat si co chtějí? Za nás by dostaly na zadek a byl by klid.“

Honzík začal potichu plakat. Anička se rozklepala a já měla pocit, že se propadnu hanbou. Podívala jsem se na Petra – čekala jsem podporu, aspoň pohled, kterým by mi dal najevo, že stojí při mně. Ale on jen dál zíral do talíře.

„Mami, dost,“ řekla jsem nakonec pevněji, než jsem čekala. „Moje děti nejsou špatné. Jsou jen děti. A já je vychovávám tak nejlíp, jak umím.“

Tchyně se zarazila a podívala se na mě s opovržením: „Tak to teda vidíme.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. „Petře,“ obrátila jsem se na manžela, „řekni něco.“

Ale on jen šeptl: „Nech to být.“

To mě dorazilo. Vstala jsem od stolu, vzala děti za ruku a řekla: „Jdeme domů.“

Tchyně začala křičet: „Tak utíkej! Ale až budeš potřebovat pomoct, tak si vzpomeň!“

Dveře za námi bouchly a já cítila směs úlevy a zoufalství. Doma jsme si s dětmi sedli na gauč a já je objala. Anička šeptla: „Mami, proč nás babička nemá ráda?“

Nevěděla jsem, co říct. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi vířily výčitky i hrdost zároveň.

Petr přišel domů až večer. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Kláro… promiň,“ řekl nakonec tiše.

„Proč jsi nic neřekl?“ zeptala jsem se.

„Nevím… Nechtěl jsem hádku. Máma je taková… vždycky byla.“

„Ale já už to dál nezvládnu,“ odpověděla jsem zlomeně. „Nemůžu dovolit, aby naše děti vyrůstaly v pocitu, že jsou špatné.“

Od té doby jsme k Petrovi rodičům přestali jezdit tak často. Petr se snažil situaci uklidnit, ale vztahy zůstaly napjaté. Děti se babičky bály a já měla pocit viny i úlevy zároveň.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem dobře? Měla jsem radši mlčet kvůli klidu v rodině? Nebo je správné chránit svoje děti za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?