Pomoz mi, prosím! Moje dcera chce, abych navždy vychovávala jejího syna

„Mami, já už to prostě nezvládám. Potřebuju, abys Matyáše vzala k sobě. Natrvalo.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Seděla jsem tehdy v kuchyni u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, když Klára přišla. Byla bledá, kruhy pod očima, nervózně si žmoulala rukáv mikiny. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale tohle jsem nečekala.

„Kláro, co to říkáš? To přece nejde jen tak…“ vydechla jsem a cítila, jak se mi stahuje žaludek.

„Já už nemůžu. V práci je to peklo, s Petrem jsme se rozešli a já… já prostě nevím, jak dál. Matyáš potřebuje někoho, kdo se mu bude věnovat. Ty jsi vždycky byla ta nejlepší máma. Prosím tě.“

Snažila jsem se najít slova, ale v hlavě mi hučelo. Vždyť jsem si myslela, že už mám tyhle starosti za sebou! Po smrti manžela jsem si konečně začala zvykat na samotu, na klidné večery s knihou nebo s kamarádkami v divadle. A teď? Najednou mám být znovu mámou – tentokrát vlastnímu vnukovi.

Klára se rozplakala. „Já ho miluju, mami. Ale bojím se, že ho zklamu. Že mu dávám jen únavu a stres. On tě má rád…“

Matyáš je hodný kluk. Osm let. Chodí do druhé třídy naší základky tady v Nuslích. Je citlivý, rád kreslí a miluje lego. Ale poslední dobou je často smutný, uzavírá se do sebe. Vím, že Klára to nemá lehké – po rozvodu s Petrem zůstala sama na hypotéku i na dítě. Pracuje dvanáctky v supermarketu a domů chodí vyčerpaná.

Ale co já? Mám právo říct ne? Nebo je to sobecké?

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v duchu slyšela Matyášův smích i Klářin pláč. Vzpomněla jsem si na své dětství – jak mě moje máma nikdy nenechala na holičkách. Ale taky na to, jak mě někdy dusila svými představami o správném životě.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mé zamyšlenosti.

„Jani, co je s tebou?“ ptala se mě Alena u kávovaru.

„Dcera chce, abych vychovávala jejího kluka. Natrvalo,“ vyhrkla jsem.

Alena povytáhla obočí: „A ty chceš?“

To byla ta otázka. Chci? Nebo musím?

Odpoledne jsem šla pro Matyáše do družiny. Seděl sám u stolu a kreslil nějakého robota.

„Ahoj babi!“ usmál se na mě a objal mě kolem pasu.

„Ahoj broučku,“ pohladila jsem ho po vlasech.

Cestou domů jsme mlčeli. Přemýšlela jsem, jak by vypadal náš společný život. Zvládla bych ranní vstávání do školy? Úkoly? Kroužky? Měla bych ještě sílu být trpělivá?

Večer přišla Klára z práce. Sedly jsme si spolu do kuchyně.

„Mami, já vím, že je to strašně moc… Ale já už fakt nevím kudy kam,“ šeptala a slzy jí tekly po tvářích.

„Kláro,“ začala jsem opatrně, „já tě chápu. Ale víš, co to znamená? Že už nebudeš jeho hlavní máma… Že on si zvykne na mě…“

Klára zavrtěla hlavou: „Já vím. Ale aspoň bude mít klidný domov.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě a o ni – ale hlavně o Matyáše.

Další dny byly jako ve snu. Volala mi sociální pracovnice – prý musíme vše oficiálně zařídit. Sousedka paní Novotná mi radila: „Janičko, děti potřebují stabilitu. Ale mysli i na sebe!“

Začaly hádky s Klárou. Jednou večer přišla domů opilá a vyčetla mi: „Ty jsi vždycky všechno zvládla líp než já! Proto tě Matyáš má radši!“

„To není pravda! On tě potřebuje stejně jako já!“ křičela jsem zpátky a pak jsme obě brečely.

Matyáš to slyšel a druhý den mi řekl: „Babi, já nechci být důvodem hádky.“

Srdce mi pukalo.

Začala jsem chodit k psycholožce. Řekla mi: „Jano, musíte si ujasnit své hranice. Máte právo žít svůj život.“

Ale když jsem viděla Matyášovy oči plné strachu a nejistoty, věděla jsem, že ho nemůžu nechat napospas osudu.

Jednoho dne jsme šli spolu do parku. Matyáš se mě zeptal: „Babi, budu teď bydlet u tebe napořád?“

Zastavila jsem se a podívala se mu do očí: „Nevím ještě jistě, broučku. Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Doma jsem napsala Kláře dopis:

„Kláro,
vím, že je to pro nás všechny těžké. Chci ti pomoct – ale potřebuju vědět, že i ty budeš bojovat za sebe i za Matyáše. Nechci tě nahradit jako mámu. Chci být babička, která pomůže v nouzi – ale nechci přijít o svůj život úplně. Prosím tě, pojďme hledat řešení společně.“

Klára mi druhý den zavolala:

„Mami… promiň za všechno. Já… půjdu na terapii. Zkusím najít lepší práci. Ale může Matyáš u tebe zůstat aspoň přes týden? O víkendech bych si ho brala.“

Souhlasila jsem – a poprvé za dlouhou dobu se mi ulevilo.

Teď je Matyáš u mě většinu týdne. Učíme se spolu násobilku, chodíme na hřiště a večer si čteme pohádky. Klára chodí na terapii a hledá novou práci.

Není to lehké – někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale když vidím Matyášův úsměv a slyším jeho smích v bytě plném života, vím, že to má smysl.

Občas si ale kladu otázku: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Mám právo chtít něco jen pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?