Porod, bolest a pravda: Když mě manžel místo podpory zranil

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Lucie! Vždyť jsi to celé pokazila!“ Tomášův hlas se rozléhal porodním pokojem jako ledová sprcha. Ležela jsem na nemocničním lůžku, zpocená, vyčerpaná, s malým Matýskem v náručí. Místo slz štěstí mi po tvářích stékaly slzy bolesti a ponížení. Všichni říkali, že porod je nejkrásnější okamžik v životě ženy. Pro mě to byl začátek největšího boje, jaký jsem kdy musela svést.

Nikdy nezapomenu na ten pohled, kterým se na mě Tomáš díval. Nebyla v něm láska ani pýcha, jen zklamání. „Kdybys nebyla tak slabá, všechno by šlo rychleji,“ sykl mezi zuby, když sestra odešla. Snažila jsem se nevnímat jeho slova, ale bodala mě hlouběji než samotná bolest porodu.

Všechno začalo už v těhotenství. Tomáš byl vždycky ten typický český chlap – tvrdý, uzavřený, sarkastický. Když jsem mu oznámila, že čekáme dítě, jen pokrčil rameny: „No tak budeme mít další hladový krk.“ Smála jsem se tomu tehdy, myslela jsem si, že je to jeho způsob humoru. Ale čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem cítila, jak se mezi námi prohlubuje propast.

Moje maminka mi říkala: „Lucinko, chlapi to mají jinak. Nebuď na něj tak přísná.“ Ale když jsem v noci plakala do polštáře, protože mě bolely záda a Tomáš místo objetí jen protočil oči a otočil se na druhý bok, začala jsem pochybovat. O sobě, o něm, o nás.

Porod byl dlouhý a těžký. Když mi praskla voda, Tomáš byl zrovna u televize a sledoval hokej. „Počkej aspoň do třetí třetiny,“ řekl mi napůl žertem, napůl vážně. V autě mlčel a já cítila, jak se mi svírá žaludek nejen bolestí, ale i strachem z toho, co přijde.

V porodnici jsem doufala, že bude stát při mně. Místo toho seděl na židli s mobilem v ruce a občas si povzdechl: „Tohle je fakt na dlouho?“ Když jsem křičela bolestí, sestra ho napomenula: „Pane Novotný, zkuste manželku podpořit.“ On jen protočil oči: „Vždyť to zvládne sama.“

Když Matýsek konečně přišel na svět, byla jsem vyčerpaná na pokraji sil. Držela jsem ho v náručí a čekala na ten pocit štěstí, o kterém všichni mluví. Místo toho přišel Tomáš ke mně a řekl: „No, hlavně že máš všechny zuby.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Všichni kolem gratulovali, ale já měla pocit, že stojím na okraji propasti.

První týdny doma byly peklo. Tomáš chodil domů později a později. Když už přišel, seděl u počítače nebo si stěžoval na nepořádek. „Co jsi celý den dělala? Vždyť jsi doma!“ křičel jednou večer, když našel neumyté nádobí. Matýsek plakal a já s ním.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli tohle je opravdu ten život, který jsem chtěla. Moje kamarádka Jana mi psala: „Neboj se říct si o pomoc.“ Ale komu? Maminka byla daleko a Tomáš… ten byl sice fyzicky doma, ale duší někde úplně jinde.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. „Tomáši, proč jsi takový? Proč mi nikdy neřekneš nic hezkého? Proč mě pořád jen kritizuješ?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi ložnice.

Podíval se na mě s výrazem překvapení i vzteku. „Protože jsi slabá! Protože všechno moc řešíš! Máš být ráda, že máš zdravé dítě!“

„A co já? Na mně nezáleží?“

„Ty jsi matka! Máš to vydržet!“

V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nikdo jiný to za mě neudělá.

Začala jsem chodit s Matýskem ven mezi ostatní maminky. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o manželech, o snech i zklamáních. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo si připadá opuštěný ve vlastním domově.

Jednoho dne mi Jana řekla: „Lucie, musíš si stát za svým. Řekni mu všechno narovinu.“

Večer jsem seděla naproti Tomášovi u stolu a poprvé v životě jsem mu řekla všechno – jak moc mě bolí jeho slova, jak moc mi chybí podpora a láska. Plakala jsem a on poprvé mlčel.

Trvalo týdny, než jsme spolu začali znovu mluvit normálně. Tomáš šel dokonce jednou sám s Matýskem ven a pak mi řekl: „Je to těžší než jsem myslel.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem v jeho očích zahlédla pochopení.

Náš vztah už nikdy nebude stejný jako dřív. Ale já už nejsem ta stejná Lucie jako předtím. Naučila jsem se říkat si o pomoc a stát si za svým.

Někdy večer sedím u postýlky a přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké projevit cit? A kolik žen kolem nás tiše trpí stejně jako já? Co byste udělali vy na mém místě?