Proč bych se o ni měla starat teď? Seznamte se s Ivanem, zlatým dítětem: Boj jedné dcery s rodinnou dynamikou

„Proč bych se o ni měla starat teď?“ vyhrkla jsem, až jsem sama sebe překvapila. V kuchyni bylo dusno, vzduch těžký od nevyřčených výčitek a napětí. Táta seděl u stolu, ruce složené na prsou, a díval se na mě s tím svým známým pohledem, který říkal: „Zase děláš problémy.“ Vedle něj stál Ivan, můj mladší bratr, zlaté dítě naší rodiny. Vždycky všechno dělal správně, vždycky byl ten, koho rodiče obdivovali. A teď oba čekali, že právě já se postarám o maminku, která po mrtvici leží v ložnici a sotva poznává vlastní děti.

„Jitko, vždyť víš, že Ivan má práci v Praze,“ začal táta klidným hlasem, který mě vždycky rozčiloval. „Ty máš přece volnější režim. Můžeš být doma.“

Zasmála jsem se hořce. „Volnější režim? Tati, mám dvě práce, abych vůbec zaplatila nájem! A proč by to měl být zase můj problém? Celý život jste mi dávali najevo, že Ivan je ten důležitý. Tak proč ne teď?“

Ivan se na mě podíval s tím svým nevinným pohledem. „Jitko, já bych rád pomohl, ale fakt to nejde. Víš, jak je to v té firmě…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem byla ta neviditelná. Když jsem přinesla domů jedničku z matematiky, maminka jen pokrčila rameny: „To je hezké.“ Když Ivan vyhrál okresní přebor v šachu, slavili jsme týden. Když jsem si přivedla domů první lásku, táta se ani neobtěžoval pozdravit. Když Ivan přivedl svou Markétu, hned jí nabízeli koláč a ptali se na plány do budoucna.

A teď tu stojím já – třicetiletá žena, která nikdy nebyla dost dobrá. A mám se postarat o ženu, která mi celý život dávala najevo, že jsem omyl?

„Jitko,“ ozvala se maminka slabě z ložnice. Její hlas byl tichý a roztřesený. „Potřebuju tě.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem byla zase ta malá holka, která čekala na pochvalu nebo aspoň pohlazení. Ale místo toho přišla jen povinnost.

„Proč já?“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe.

Táta vstal a položil mi ruku na rameno. „Jsi její dcera. To je tvoje povinnost.“

„A Ivan není její syn?“ vyjela jsem na něj.

Ivan sklopil oči a začal si nervózně pohrávat s mobilem.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v dětském pokoji, kde ještě visely plakáty z mých středoškolských let – jediné místo v domě, kde jsem mohla být sama sebou. Přemýšlela jsem o tom, jak by asi vypadal můj život, kdybych byla tou oblíbenou dcerou. Možná bych teď necítila takovou hořkost.

Ráno jsem šla do kuchyně a našla tam Ivana s Markétou. „Jitko,“ začala Markéta opatrně, „my víme, že je to těžké. Ale maminka tě potřebuje.“

„A co potřebuju já?“ vybuchla jsem. „Někdy mám pocit, že vás vůbec nezajímám! Vždycky to bylo jenom o Ivanovi!“

Markéta sklopila oči a Ivan se nadechl k odpovědi, ale pak jen pokrčil rameny.

Dny plynuly a já se starala o maminku – krmila ji, převlékala, pomáhala jí na záchod. Každý den jsem cítila větší vztek a zároveň vinu. Proč to dělám? Proč nejsem schopná odejít? Proč pořád doufám v uznání?

Jednou večer jsem seděla u maminky a ona mě chytla za ruku. „Jitko… promiň.“

Podívala jsem se na ni překvapeně. „Za co?“

Slzy jí stékaly po tváři. „Vím, že jsem ti nikdy nedala tolik lásky jako Ivanovi. Nevím proč… Možná proto, že jsi mi tolik připomínala mě samotnou.“

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Tolik let bolesti a najednou jedno slovo – promiň.

Když Ivan přijel další víkend na návštěvu, sedli jsme si spolu venku na lavičku.

„Jitko,“ začal tiše, „já vím, že to není fér. Ale já prostě nevím, jak… jak být tady s vámi. Vždycky jsi byla silnější.“

Zasmála jsem se smutně. „Silnější? Spíš zvyklá být sama.“

Dnes už je maminka pryč. Starám se o tátu a občas přijede i Ivan s rodinou. Náš vztah je lepší než dřív – možná proto, že už nic neočekávám.

Někdy si ale kladu otázku: Opravdu jsme povinni odpouštět rodičům všechno jen proto, že jsou naši rodiče? Co byste udělali vy na mém místě?