Proč jsem bojoval o své děti: Příběh otce po rozvodu

„Nechci, abys je vídal víc než jednou za čtrnáct dní. Tak to prostě bude, Petře.“

Ta slova mi v hlavě zněla ještě dlouho poté, co za Janou zaklaply dveře. Seděl jsem v kuchyni našeho bytu v Brně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Všude kolem mě byly stopy našeho společného života – dětské kresby na lednici, plyšák na židli, polámaný autíčko pod stolem. A najednou jsem měl přijít o všechno, co pro mě mělo smysl.

Nikdy jsem nebyl dokonalý manžel. Práce v IT mě často pohltila, někdy jsem byl unavený a protivný. Ale děti – Tomášovi je osm a Klárce pět – pro ně bych udělal cokoli. Vždycky jsem je ráno budil, dělal jim palačinky, vozil je do školky a školy, večer četl pohádky. Jana byla často podrážděná, unavená z práce v nemocnici, a já se snažil pomáhat, jak to šlo. Ale poslední rok mezi námi bylo dusno. Hádky kvůli penězům, kvůli únavě, kvůli tomu, že jsme si přestali rozumět.

A pak přišel ten den. Jana mi oznámila, že už to dál nejde. Že chce rozvod. A že děti zůstanou s ní.

„Proč?“ zeptal jsem se tehdy zoufale.

„Protože matka je matka,“ odpověděla tvrdě. „A ty si najdeš nový život.“

Jenže já nechtěl nový život bez dětí. Nechtěl jsem být ten táta na víkend, co přijde s bonboniérou a odveze děti do kina. Chtěl jsem být u toho, když Tomáš poprvé přečte knížku bez chyb. Chtěl jsem vidět Klárku na besídce ve školce. Chtěl jsem být táta každý den.

Začal boj. Soudy, sociálka, advokáti. Všichni se tvářili chápavě, ale mezi řádky bylo jasné: děti patří k matce. „Pane Nováku,“ říkala mi soudkyně s úsměvem, „děti jsou malé, potřebují maminku.“

„A co já?“ ptal jsem se zoufale. „Já je taky potřebuji.“

Byly to měsíce plné stresu a nejistoty. Jana mi házela klacky pod nohy – nebrala telefony, rušila domluvené návštěvy na poslední chvíli. Děti byly zmatené a smutné. Tomáš mi jednou pošeptal: „Tati, proč už nejsi doma?“ A já nevěděl, co říct.

Moji rodiče mi radili: „Nebojuj tolik, Petře. Stejně to nemá cenu.“ Ale já nemohl přestat. Věděl jsem, že nejsem dokonalý, ale věděl jsem taky, že děti potřebují oba rodiče.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Klárka má horečku. Přijeď.“ Přijel jsem okamžitě. Seděl jsem u její postýlky celou noc a držel ji za ruku. Ráno se na mě usmála: „Tati, ty jsi tady.“

Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsme s Janou seděli spolu v kuchyni a mlčeli beze zloby. „Možná bychom měli zkusit střídavou péči,“ řekla tiše.

Ale její rodiče byli proti. „Co by tomu řekli sousedé? Děti patří k matce!“ slyšel jsem od paní Dvořákové přes plot.

Nakonec soud rozhodl: Tomáš i Klárka budou s mámou, já je uvidím každý druhý víkend a jednou v týdnu na pár hodin.

Byl to pocit porážky. Ale nevzdal jsem se. Každý den jsem jim volal, psal pohádky do e-mailu, posílal balíčky s překvapením. Když byli u mě, snažil jsem se jim dát všechno – čas, pozornost i lásku.

Jednou přišel Tomáš s úkolem do školy: „Napiš o svém hrdinovi.“ Napsal o mně. O tom, jak jsem ho učil jezdit na kole a jak jsme spolu stavěli bunkr z dek v obýváku.

Klárka mi jednou řekla: „Tati, já bych chtěla být u tebe častěji.“

Znovu jsem požádal soud o změnu péče. Tentokrát už byly děti větší a mohly říct svůj názor. Soudkyně se na mě podívala jinak než poprvé: „Pane Nováku, vidím vaši snahu.“

Dnes máme střídavou péči. Není to jednoduché – musíme spolu s Janou komunikovat kvůli škole, kroužkům i nemocem. Někdy je to napjaté, někdy se pohádáme kvůli maličkostem. Ale děti jsou šťastnější.

Často přemýšlím: Proč je pořád tak silně zakořeněná představa, že děti po rozvodu patří automaticky k matce? Proč otcové musí dokazovat svou lásku a schopnosti víc než matky?

Možná můj příběh není výjimečný. Možná je spíš smutným obrazem toho, jak to v Česku chodí. Ale věřím, že otcové mají právo být rovnocennými rodiči.

A tak se ptám vás ostatních: Myslíte si opravdu, že děti patří jen k matce? Nebo už je čas změnit pohled na otcovství v naší společnosti?