Proč jsem pro mámu méně důležitá než moje sestra?

„To není fér, mami! Proč dostala Eva peníze na byt a já nic?“ vyhrkla jsem, když jsem se dozvěděla, že moje mladší sestra dostala od mámy půl milionu na nové bydlení. V kuchyni voněla káva a na stole ležely čerstvé rohlíky, ale mně se žaludek stáhl do uzlu. Máma se na mě podívala tím svým unaveným pohledem, který znám už od dětství. „Lucie, ty jsi přece vždycky všechno zvládla sama. Eva je jiná, potřebuje pomoct.“

Ta věta mě bodla do srdce. Vždycky jsem byla ta silná. Ta, která neplakala, když táta odešel. Ta, která šla na brigádu už v šestnácti, aby si mohla koupit první notebook. Ta, která nikdy neprosila o pomoc. Ale teď jsem stála v kuchyni svého dětství a cítila se jako malá holka, kterou někdo odstrčil stranou.

„A já snad nepotřebuju pomoct?“ zašeptala jsem. Máma si povzdechla a začala uklízet hrnky do myčky. „Lucinko, ty máš práci, máš přítele, vždyť se ti daří. Eva je sama a v Praze je to těžké.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten porcelánový hrnek o zem. Proč je úspěch trestán tím, že nedostanu nic? Proč musím být vždycky ta silná? V hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsem Evu vodila do školky, jak jsem jí pomáhala s úkoly, jak jsem jí půjčovala oblečení. Vždycky byla ta křehká, já ta zodpovědná.

Odešla jsem z kuchyně a zabouchla za sebou dveře. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Zavolala jsem svému příteli Honzovi. „Víš co udělala máma? Dala Evě peníze na byt a mně nic.“ Honza chvíli mlčel. „A řekla jsi jí, jak se cítíš?“

„Řekla,“ odpověděla jsem tiše. „Ale ona mě stejně neslyší.“

Celý večer jsem přemýšlela, jestli mám právo být naštvaná. Vždyť Eva je opravdu sama a v Praze je draho. Ale proč to musím být já, kdo se vždycky obejde bez pomoci? Proč máma nikdy neviděla moji snahu?

Další den mi Eva napsala zprávu: „Díky za pochopení, Lucko. Vím, že to není fér, ale fakt to potřebuju.“ Chtěla jsem jí napsat něco ošklivého, ale místo toho jsem jen napsala: „Hodně štěstí.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Co je s tebou?“ zeptala se mě Petra u oběda. „Rodinné věci,“ zamumlala jsem.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na rozsvícené lampy v ulici. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě ovlivňuje to, co si o mně myslí máma. Je mi třicet a pořád čekám na její uznání. Pořád doufám, že jednou řekne: „Jsem na tebe pyšná.“

O víkendu jsme měli rodinný oběd. Eva zářila štěstím a vyprávěla o novém bytě v Karlíně. Máma jí podávala další knedlík a smála se jejím vtipům. Já seděla naproti nim a cítila se neviditelná.

Po obědě jsem šla s mámou do kuchyně. „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda?“ zeptala jsem se tiše.

Máma se zarazila a podívala se na mě překvapeně. „Ale Lucinko… vždyť to víš.“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Celý život mám pocit, že musím být silná jen proto, abych si zasloužila tvoji lásku.“

Máma si sedla ke stolu a poprvé za dlouhou dobu mě vzala za ruku. „Možná jsem ti to neuměla dát najevo,“ řekla tiše. „Byla jsi moje opora, když odešel táta. Bez tebe bych to nezvládla.“

Slzy mi stékaly po tváři. „Ale já taky někdy potřebuju obejmout,“ zašeptala jsem.

Ten večer jsme spolu seděly dlouho a povídaly si o všem možném – o dětství, o tátovi, o tom, jak je těžké být matkou dvou úplně odlišných dcer.

Nevím, jestli se něco změní. Eva dostala peníze a já ne. Ale aspoň jsme si poprvé řekly věci nahlas.

Možná nejde o peníze. Možná jde jen o to cítit se milovaná.

Říkali jste někdy svým rodičům, jak moc vás bolí jejich rozhodnutí? Má smysl bojovat o uznání rodičů i v dospělosti?