Proč si máma vybrala mého nevlastního otce místo mě? Můj příběh o zradě a hledání odpuštění

„Nech toho, Lucie! Už toho mám dost!“ křičela máma z kuchyně, zatímco jsem seděla na schodech s hlavou v dlaních. Bylo mi tehdy třináct a poprvé jsem slyšela, jak se hádá s nevlastním otcem, panem Novákem. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nikdy jsem netušila, že se to všechno točí kolem mě.

„Proč tu pořád je? Já už to nevydržím!“ slyšela jsem jeho hlas, ostrý jako břitva. Máma mlčela. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem vítaná. O pár týdnů později mi máma oznámila, že půjdu bydlet k babičce do Brna. Prý je to jen na chvíli, než se situace doma uklidní. Ale ta chvíle se protáhla na celé roky.

U babičky bylo všechno jiné. Byla laskavá, ale často unavená. Večer jsme sedávaly u televize a ona mi hladila vlasy. „Tvoje maminka tě má ráda, jen teď nemůže být s tebou,“ říkala mi tiše. Ale já jsem věděla, že to není pravda. Máma za mnou přijížděla čím dál méně. Nejprve jednou za měsíc, pak jednou za půl roku. Nakonec už jen posílala pohledy k narozeninám.

Když mi bylo osmnáct, rozhodla jsem se jí napsat dlouhý dopis. Ptala jsem se jí: „Proč jsi mě nechala odejít? Proč jsi si vybrala pana Nováka místo mě?“ Odpověď přišla až po několika týdnech. Byla krátká a chladná: „Bylo to pro tvoje dobro. S panem Novákem jsme si potřebovali vybudovat nový život.“

Ten dopis jsem četla pořád dokola a snažila se pochopit, co znamená „pro tvoje dobro“. Jaké dobro může být v tom, když vás vlastní matka opustí? Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla tichá, s nikým jsem se nebavila. Kamarádky nechápaly, proč nikdy nechodím domů na víkendy.

Jednou večer u babičky zazvonil telefon. Byla to máma. „Lucie, mohla bys přijet na víkend? Chci ti něco říct.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem přijela do našeho starého bytu v Olomouci, čekal mě tam pan Novák i máma. Seděli u stolu a tvářili se vážně.

„Lucie,“ začala máma opatrně, „musím ti něco přiznat. Pan Novák… on nechtěl, abys tu byla s námi.“

Zamrazilo mě. „Cože?“

„On… prostě si nepřál žít s dítětem, které není jeho. A já… já jsem nechtěla být sama.“

Slova mi uvízla v krku. „Takže jsi mě poslala pryč kvůli němu?“

Máma sklopila oči. Pan Novák mlčel a díval se stranou.

„Měla jsem tě bránit,“ šeptla máma. „Ale bála jsem se.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vyběhla jsem z bytu a běžela ulicemi Olomouce, dokud mi nedošel dech. Sedla jsem si na lavičku v parku a brečela jako malá holka.

Další týdny byly jako v mlze. Babička se snažila mě utěšit, ale já byla plná vzteku a bolesti. Proč mě máma obětovala kvůli cizímu muži? Proč jí na mně nezáleželo víc?

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Byla trpělivá a laskavá. „Lucie,“ říkala mi, „tohle není tvoje vina. Tvoje máma udělala špatné rozhodnutí, ale ty nejsi zodpovědná za její volby.“

Přesto jsem si každý večer před spaním přehrávala v hlavě všechny ty chvíle – první den ve škole bez mámy, Vánoce u babičky bez rodiny, narozeniny bez gratulace od rodičů.

Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy: „Můžeme se sejít? Chci to napravit.“ Nevěděla jsem, jestli mám jít. Nakonec jsem souhlasila.

Sešly jsme se v malé kavárně na náměstí v Olomouci. Máma byla nervózní a pořád si pohrávala s hrníčkem kávy.

„Lucie,“ začala tiše, „vím, že ti nikdy nemůžu vrátit ty roky zpátky. Ale chci tě poprosit o odpuštění.“

Mlčela jsem dlouho. Nakonec jsem řekla: „Nevím, jestli ti dokážu odpustit úplně. Ale můžeme začít znovu?“

Máma přikývla a v očích měla slzy.

Dnes je mi dvacet sedm let a stále hledám cestu k odpuštění – hlavně sama sobě za to, že jsem si dlouho myslela, že je chyba ve mně. S mámou máme opatrný vztah; už nikdy to nebude jako dřív, ale aspoň spolu mluvíme.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč někteří rodiče volí nové vztahy před vlastními dětmi? A dá se vůbec někdy úplně odpustit taková zrada? Co byste udělali vy na mém místě?