Rok pod jednou střechou: Když se rodiče nastěhují k nám

„Mami, já už fakt nemůžu! Anička zase celou noc nespala a Honza má zítra důležitou poradu. Já už nevím, co mám dělat…“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem v náručí kolébala naši dvouměsíční dceru. Byla tma, venku padal sníh na brněnské střechy a já měla pocit, že mě ta únava roztrhá na kusy.

„Eliško, poslouchej mě,“ ozvalo se rozhodně z druhé strany. „Přijedeme s tátou na čas k vám. Pomůžeme ti. Aspoň na rok. Stejně jsme v důchodu a v Praze už nás nic nedrží.“

V tu chvíli jsem měla chuť brečet štěstím i zoufalstvím zároveň. Věděla jsem, že potřebuju pomoc, ale představa, že budu žít s rodiči pod jednou střechou v našem malém bytě na Lesné, mě děsila. Honza byl z té myšlenky rozpačitý: „Eli, vždyť jsme si chtěli budovat vlastní život…“

Ale když jsem další ráno usínala v kuchyni s hlavou na stole a Anička křičela v ložnici, bylo rozhodnuto.

Rodiče přijeli s kufry, krabicemi a nekonečnou zásobou domácích buchet. Táta hned začal montovat poličky („Tady to máte špatně přivrtaný!“), máma se vrhla na vaření („Kdo to kdy viděl, kupovat hotové knedlíky!“) a já poprvé za dva měsíce spala tři hodiny v kuse.

První týdny byly jako balzám. Máma mi pomáhala s Aničkou, táta chodil s kočárkem do parku a Honza si konečně mohl v klidu připravit prezentace do práce. Jenže brzy se začaly objevovat první trhliny.

Jednoho večera jsem zaslechla mámu v kuchyni: „Honzo, nemyslíš, že bys mohl Elišce víc pomáhat? Pořád jsi u počítače.“

Honza zrudl: „Já pracuju! A navíc… Eliška je přece doma.“

V tu chvíli jsem měla chuť zmizet. Všichni byli podráždění, každý měl pocit, že dělá maximum – a nikdo nebyl spokojený. Táta začal opravovat věci, které nebyly rozbité („Aspoň se nenudím.“), máma mi radila s kojením („Za nás jsme to dělaly jinak.“) a já měla pocit, že mi někdo krade vlastní dítě i domácnost.

Jednoho dne jsem vybuchla: „Mami! Já vím, že to myslíš dobře, ale Anička je moje dcera! Potřebuju si některé věci zkusit sama!“

Máma se urazila a celý den nemluvila. Táta šel raději ven a Honza mě objal: „Neboj, zvládneme to.“

Ale zvládali jsme to? Každý den byl boj o prostor – fyzický i psychický. V koupelně fronta na sprchu, v kuchyni souboj o místo na lince. Večer jsme seděli u televize a každý koukal do svého mobilu.

Přesto byly chvíle, kdy jsem byla za rodiče neskonale vděčná. Když Anička dostala horečku a já propadala panice, máma klidně řekla: „To zvládneme. Dej jí studený obklad.“ Táta mi v noci přinesl čaj a pohladil mě po vlasech jako kdysi.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Anička spala. Táta začal vyprávět o svém dětství v Brně: „Víš, Eliško, když jsem byl malý, bydleli jsme s babičkou v jednom pokoji. Bylo nás šest. Nikdo si nestěžoval.“

Máma přikývla: „Dneska je každý zvyklý na svoje pohodlí. Ale rodina je rodina.“

Podívala jsem se na Honzu – unaveného, ale usmívajícího se – a uvědomila si, že i když je to těžké, možná právě tahle zkušenost nás všechny spojí víc než kdy dřív.

Samozřejmě byly i další hádky – o to, kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu nebo proč má Anička ponožky jiné barvy než tričko („Za nás by to babička nedovolila!“). Ale naučili jsme se dělat kompromisy. Já jsem přijala máminy rady tam, kde mi dávaly smysl. Honza začal chodit s tátou na pivo („Aspoň si popovídáme o fotbale.“) a máma mi jednou večer pošeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

Když přišlo jaro a Anička začala lézt po bytě jako malý tankista, uvědomila jsem si, že už si nedovedu představit dny bez rodičů. Byli jsme tým – někdy rozhádaný, někdy unavený, ale pořád tým.

A když po roce rodiče balili kufry zpět do Prahy, brečela jsem jako malá holka. Máma mě objala: „Neboj se být někdy slabá. To je taky síla.“

Teď sedím u stolu sama s Aničkou v náručí a přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout pomoc od těch nejbližších? A jak dlouho nám vydrží tohle nové pouto?