Rok za rokem: Jak mě tchán a tchyně přivádějí k šílenství
«Proboha, už zase?» povzdechl jsem si, když jsem viděl auto mých tchánů zaparkované před naším domem. Bylo to už po třetí tento týden, co se objevili bez ohlášení. Moje žena, Jana, se na mě podívala s omluvným úsměvem. «Víš, jak jsou,» řekla tiše, jako by to mělo všechno vysvětlit.
Josef a Marie, moji tchán a tchyně, byli lidé s neuvěřitelnou energií a chutí do života. Byli to ti typičtí Češi, kteří milovali pivo, grilování a dlouhé večery plné smíchu a historek z mládí. Ale jejich neustálá přítomnost v našem životě začínala být nesnesitelná.
«Ahoj, rodinko!» zvolal Josef, když vstoupil do našeho obýváku s lahví vína v ruce. «Přinesli jsme něco na zub,» dodala Marie s úsměvem a ukázala na košík plný koláčů.
«To je od vás milé,» odpověděl jsem nuceně a snažil se potlačit frustraci. Jana se snažila udržet atmosféru lehkou a veselou, ale já jsem cítil, jak se ve mně hromadí napětí.
Po večeři jsme seděli na terase a poslouchali Josefa, jak vypráví o svých zážitcích z mládí. Bylo to už po sté, co jsem slyšel tu historku o tom, jak se jednou opil na vesnické zábavě a skončil v rybníku. Smál jsem se s nimi, ale uvnitř jsem cítil, jak mi dochází trpělivost.
Když konečně odešli, Jana se na mě podívala s obavami. «Vím, že je to těžké,» řekla tiše. «Ale jsou to moji rodiče.»
«Já vím,» odpověděl jsem unaveně. «Ale potřebujeme taky trochu času pro sebe.»
Následující týden byl ještě horší. Josef a Marie se objevili na našem grilování s přáteli bez pozvání. Bylo to trapné. Naši přátelé se snažili být zdvořilí, ale bylo vidět, že jsou překvapení jejich přítomností.
«Musíme si promluvit,» řekl jsem Janě později večer. «Tohle už nemůžu dál snášet.»
Jana přikývla. «Zkusím s nimi promluvit,» slíbila.
Ale situace se nezlepšila. Josef a Marie začali plánovat výlety s námi bez našeho vědomí. Jednou jsme se probudili a našli je před naším domem s kufry připravenými na víkendový pobyt na horách.
«Tohle už je moc!» vybuchl jsem. «Nemůžeme mít ani chvíli klidu!»
Jana byla zoufalá. «Nevím, co mám dělat,» přiznala.
Rozhodl jsem se vzít věci do vlastních rukou. Pozval jsem Josefa a Marii na kávu a otevřeně jim řekl, jak se cítím.
«Vím, že máte rádi naši společnost,» začal jsem opatrně. «Ale potřebujeme taky trochu prostoru pro sebe.»
Marie vypadala zaskočeně. «Mysleli jsme si, že vám děláme radost,» řekla tiše.
«A děláte,» odpověděl jsem rychle. «Ale někdy je toho prostě moc.»
Josef přikývl. «Chápeme,» řekl nakonec. «Nechceme vám být na obtíž.»
Od té doby se situace zlepšila. Josef a Marie začali respektovat naše hranice a my jsme si mohli užívat více času sami pro sebe.
Ale stále si kladu otázku: Jak daleko bych měl zajít, abych ochránil svůj osobní prostor, aniž bych zničil vztahy s rodinou? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a potřebou soukromí?