Syn, který nikdy nevyrostl
«Mami, potřebujeme další peníze na hypotéku,» ozvalo se z telefonu hlasem mého syna Petra. Seděla jsem v kuchyni a zírala na stůl plný neotevřených účtů. «Petr, už jsme ti poslali peníze minulý měsíc,» odpověděla jsem unaveně. «Já vím, ale situace se zhoršila. Prosím, mami,» naléhal.
Petr byl vždycky náš miláček. Když byl malý, nikdy mu nic nechybělo. S manželem jsme se snažili dát mu všechno, co jsme sami neměli. Ale teď, když je mu 35 let a má vlastní rodinu, začínám pochybovat o tom, zda jsme udělali správně.
Vzpomínám si na den, kdy se Petr narodil. Byla to jedna z nejšťastnějších chvil mého života. Držela jsem ho v náručí a slíbila si, že udělám vše pro to, aby měl šťastný život. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude znamenat neustálé finanční podporování dospělého muže.
«Co si o tom myslíš, Karle?» zeptala jsem se svého manžela, když přišel domů z práce. «Myslím, že bychom mu měli říct, že už nemůžeme dál,» odpověděl Karel rozhodně. «Musí se naučit postavit na vlastní nohy.»
Ale jak to říct Petrovi? Jak mu vysvětlit, že už nemůžeme být jeho záchrannou sítí? Vždyť má dvě malé děti a manželku, která je na mateřské dovolené. Jak bychom mohli nechat naši rodinu trpět?
Následující den jsem se s Petrem setkala v kavárně. «Mami, já vím, že je to těžké,» začal Petr, když jsme si sedli ke stolu. «Ale my opravdu potřebujeme pomoc.»
«Petře,» začala jsem opatrně, «s tátou jsme o tom mluvili a myslíme si, že bys měl začít hledat jiné řešení. Nemůžeme ti pořád posílat peníze.»
Petr se na mě podíval s výrazem zklamání a smutku. «Ale co mám dělat? V práci mi snížili plat a Jana nemůže pracovat kvůli dětem,» argumentoval.
«Možná bys mohl zvážit změnu práce nebo nějakou brigádu,» navrhla jsem. «Vím, že to není snadné, ale musíš se pokusit najít cestu ven sám.»
Petr mlčel a díval se do svého hrnku s kávou. Cítila jsem se hrozně. Jako matka jsem chtěla svému synovi pomoci, ale zároveň jsem věděla, že ho musím naučit zodpovědnosti.
Když jsme se loučili, objal mě a řekl: «Děkuju, mami. Pokusím se něco vymyslet.» Jeho slova mě trochu uklidnila, ale stále jsem měla obavy.
Doma jsem si sedla ke stolu a přemýšlela o tom všem. Jak jsme mohli dopustit, aby se Petr dostal do takové situace? Bylo to naše selhání jako rodičů? Nebo je to prostě součást života?
Možná jsme ho příliš rozmazlovali a nedali mu dostatek prostoru k tomu, aby se naučil samostatnosti. Ale teď už je pozdě na výčitky. Musíme najít způsob, jak mu pomoci stát se zodpovědným dospělým.
«Karle,» zavolala jsem na manžela z obýváku. «Myslíš, že jsme udělali chybu?»
Karel přišel ke mně a objal mě kolem ramen. «Možná ano,» řekl tiše. «Ale teď už to můžeme jen napravit tím, že ho necháme najít vlastní cestu.»
A tak jsme se rozhodli dát Petrovi šanci postavit se na vlastní nohy. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věřím, že je to pro něj nejlepší.
Jak dlouho ještě budeme muset sledovat naše děti bojovat s problémy dospělosti? A kdy přijde ten okamžik, kdy si uvědomí, že musí nést odpovědnost za své vlastní činy?