„Tati, proč máma vždycky všechno táhne sama?“ – Příběh z pražské tramvaje, který mi změnil život

„Hele, chlape, to ti není blbý?“ ozvalo se za mnou hlasitě v přeplněné tramvaji číslo 22. Zvedl jsem oči od mobilu a uviděl muže kolem padesátky, jak se na mě dívá s výrazem, který nešlo ignorovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje žena Jana stojí vedle mě, v jedné ruce těžkou tašku s nákupem, v druhé batoh naší dcery. Já měl v ruce jen mobil a tvářil se, že svět kolem mě neexistuje.

„Cože?“ vypravil jsem ze sebe zmateně.

„No podívej se na sebe. Tvoje žena táhne všechno a ty si tady v klidu čteš zprávy? To je normální?“ pokračoval muž a jeho hlas byl dost hlasitý na to, aby se na nás otočila půlka tramvaje. Jana zrudla a já cítil, jak se mi potí ruce. V tu chvíli jsem měl chuť zmizet pod sedačku.

„To je v pohodě, já to zvládnu,“ špitla Jana tiše, ale muž ji přerušil: „Nezvládne! Tohle není fér. Když jste rodina, tak byste měli táhnout za jeden provaz. Nebo snad ne?“

Všichni kolem nás najednou ztichli. Slyšel jsem jen klapot deště na okna a šustění igelitky v Janině ruce. Cítil jsem se jako největší sobec na světě. Vždyť tohle nebylo poprvé – kolikrát už jsem nechal Janu všechno dělat? Kolikrát jsem se vymluvil na únavu z práce nebo na to, že „to má přece v ruce“?

Když jsme vystoupili na Náměstí Míru, Jana mlčela. Já jí vzal tašku z ruky a ona se na mě podívala pohledem, který bolel víc než jakákoliv výčitka. Doma jsme položili nákup na stůl a já se snažil prolomit ticho: „Promiň… Asi jsem byl fakt idiot.“

Jana jen pokrčila rameny: „Já už to ani neřeším. Jsem zvyklá.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Zvyklá? Na co? Na to, že ji beru jako samozřejmost? Že si myslím, že domácnost a děti jsou hlavně její starost?

Ten večer jsem nemohl usnout. Přemítal jsem o tom, jak jsme se do téhle situace dostali. Vždyť když jsme spolu začínali chodit, všechno jsme dělali spolu – vařili jsme, uklízeli, plánovali výlety i budoucnost. Kde se to zlomilo? Kdy jsem začal brát Janu jako samozřejmost?

Druhý den ráno jsem vzal dceru Aničku do školky já. Po cestě se mě zeptala: „Tati, proč máma vždycky všechno nosí sama?“ Zastavil jsem se uprostřed chodníku a podíval se jí do očí. „To byla chyba, Aničko. Odteď jí budeme pomáhat oba.“

Začal jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly – kolik času Jana tráví vařením, praním, organizováním rodinného života. Kolikrát za den musí řešit naše roztroušené ponožky, zapomenuté úkoly nebo rozbité hračky. A já? Přijdu domů z práce a čekám večeři na stole.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já navrhl: „Co kdybychom si rozdělili domácí práce? Aby to nebylo všechno jen na tobě.“ Jana se na mě překvapeně podívala: „A myslíš to vážně?“

„Myslím,“ řekl jsem pevně. „Chci být lepší manžel. A chci, aby Anička viděla, že táta není jen někdo, kdo přijde domů a sedne si k televizi.“

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, co nás trápí i co nás těší. O tom, jak bychom chtěli vychovávat Aničku – aby věděla, že v rodině mají všichni stejné právo na odpočinek i povinnosti.

Jednou přišla Jana domů unavená z práce a já už měl uvařenou večeři a uklizený byt. Sedla si ke stolu a rozplakala se. „Já už ani nevěřila, že bys mohl být jiný…“

Objal jsem ji a slíbil si, že už nikdy nedopustím, aby se cítila sama na všechno.

Od té doby jsme tým. Není to vždycky jednoduché – někdy sklouznu zpátky ke starým zvykům, někdy se pohádáme kvůli hloupostem. Ale snažím se. Kvůli Janě. Kvůli Aničce. Kvůli sobě.

A občas si vzpomenu na toho muže z tramvaje. Možná byl drsný, ale otevřel mi oči.

Říkám si: Kolik z nás bere své blízké jako samozřejmost? Kolik z nás by potřebovalo slyšet podobná slova? Co byste udělali vy na mém místě?