„To je ženská práce, ty to udělej!“: Když mi sedmiletý syn odmítl uklidit hračky, zlomilo se ve mně něco, co jsem roky dusila

„To je ženská práce, ty to udělej!“ ozvalo se z obýváku, kde seděl můj sedmiletý syn Matěj s nohama na stole a kolem něj rozházené kostky lega. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Bylo to poprvé, co jsem slyšela něco takového z úst vlastního dítěte. Vzduch v místnosti zhoustl a já měla pocit, že se mi pod nohama propadá podlaha.

„Matěji, proč si myslíš, že je to ženská práce?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zněl třas. Matěj pokrčil rameny a aniž by odtrhl oči od tabletu, odpověděl: „Protože to tak děláš vždycky ty. Táta nikdy neuklízí.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na svou maminku, jak v neděli ráno s úsměvem vytírala podlahu, zatímco táta listoval novinami. Na babičku, která nás učila, že žena musí zvládnout všechno – domácnost, děti, práci i péči o manžela. A na svou sestru Janu, která má vždy perfektně uklizený byt, napečené koláče a nikdy si nestěžuje.

Já? Já jsem dnes ráno nestihla ani vyžehlit manželovi košili. V lednici je jen jogurt a pár vajec. A teď mi vlastní dítě říká, že uklízení je moje povinnost. Vztek ve mně bublal jako voda v papiňáku.

„Matěji, vstávej a ukliď si ty kostky. Každý tady má svoje povinnosti,“ zvýšila jsem hlas víc, než jsem chtěla. Matěj se zamračil: „Ale táta nikdy neuklízí! Proč já musím?“

V tu chvíli vešel do místnosti můj muž Petr. „Co se děje?“ zeptal se otráveně. „Matěj nechce uklidit hračky,“ řekla jsem a snažila se ovládnout slzy. Petr jen mávl rukou: „Nech ho být, vždyť je to kluk.“

A tehdy to prasklo. „A co jako? Kluci nemusí nic dělat? Já mám být služka? Takhle jsi to viděl doma u svých rodičů? Protože já už takhle dál nemůžu!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.

Petr na mě překvapeně zíral. „Klid, Lucko, proč to tak hrotíš?“

„Protože už mě nebaví být ta dokonalá žena! Doma všechno klape jen proto, že já makám od rána do večera! Ty přijdeš z práce a máš hotovou večeři, vyžehlené košile, uklizený byt… Ale já? Já nemám ani chvíli pro sebe! A teď mi vlastní syn řekne, že uklízení je ženská práce!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě tenhle stereotyp dusí. Jak moc mě bolí představa, že moje hodnota je měřená tím, jak čisté mám okna nebo kolik druhů cukroví napeču na Vánoce.

Matěj mezitím tiše sbíral kostky do krabice. Petr odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Sedla jsem si na gauč a rozbrečela se. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na babičku, která nikdy neseděla s námi u televize, protože vždycky měla něco na práci. Na maminku, která i po noční směně v nemocnici vařila oběd pro celou rodinu a nikdy si nestěžovala.

Ale já nejsem jako ony. Neumím být pořád usměvavá a perfektní. Někdy chci jen sedět s knihou nebo jít s kamarádkou na kafe. Někdy chci říct „dneska nevařím“ nebo „ukliďte si sami“.

Když večer přišla sestra Jana na návštěvu, všimla si mého rozpoložení. „Co se stalo?“ zeptala se starostlivě.

„Matěj mi řekl, že uklízení je ženská práce,“ odpověděla jsem tiše.

Jana se pousmála: „To říká i Honzík. Ale víš co? Já už to taky nezvládám. Všichni čekají, že budu dokonalá máma i manželka… Ale kdo se ptá mě, jak mi je?“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a poprvé jsme si upřímně povídaly o tom, jak nás ten tlak ničí. Jak jsme unavené z toho být pořád nejlepší. Jak bychom chtěly naučit naše děti něco jiného – že domácnost je společná věc a že žena není služka.

Druhý den ráno jsem svolala rodinnou poradu. „Odteď bude mít každý svoje povinnosti,“ oznámila jsem rozhodně. Petr protestoval: „Ale já chodím do práce…“

„Já taky,“ přerušila jsem ho. „A když přijdu domů, čeká mě druhá směna. To není fér.“

Matěj se tvářil nejistě, ale nakonec souhlasil, že bude každý den uklízet své hračky a pomůže s prostíráním stolu. Petr brblal, ale nakonec i on slíbil, že bude aspoň jednou týdně vysávat.

Nebylo to jednoduché. První týdny byly plné hádek a uražených pohledů. Ale postupně jsme si začali zvykat. A já poprvé po letech cítila úlevu – už nemusím být dokonalá.

Občas mám stále výčitky svědomí – když přijde maminka na návštěvu a kriticky sjede pohledem neumyté okno nebo zapomenutý hrnek na stole. Ale už vím, že moje hodnota není v tom, kolik toho zvládnu sama.

Dnes večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a dívám se na Matěje, jak pomáhá Petrovi zalévat kytky. Možná nejsem dokonalá manželka ani matka podle představ mé babičky… Ale možná právě tím učím svého syna něco důležitějšího.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás se bojí říct dost? Co byste udělaly vy na mém místě?