Z popela na světlo: Jak jsem našla domov i sílu vést ostatní

„Mami, prosím tě, vrať se domů. Tohle už není normální!“ křičela na mě dcera Klára přes telefon, zatímco já seděla na lavičce v parku na Smíchově, zabalená do staré deky a snažila se zahřát rukama kolem kelímku s levnou kávou. Bylo pět ráno, únorový mráz mi zalézal pod nehty a já měla pocit, že už nemám co ztratit. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, nikdy bys takhle neskončila.“ Ale já jsem nebyla tvrdohlavá. Jen jsem už nemohla dál žít s mužem, který mě ponižoval a bil.

Když jsem před rokem utekla od Karla, myslela jsem si, že mě rodina podrží. Ale místo toho přišly výčitky, nepochopení a nakonec i odmítnutí. „To sis vybrala sama,“ řekla mi sestra Jana, když jsem ji poprosila o pár nocí na gauči. „Máš dvě ruce, dvě nohy, tak se postarej.“ V tu chvíli jsem pochopila, že na tohle budu sama.

První týdny byly nejhorší. Spala jsem po nocích v čekárnách nádraží, přes den jsem chodila po Praze a hledala práci. Ale kdo zaměstná ženu po padesátce bez trvalého bydliště? Všude jen odmítání a pohledy plné soucitu nebo opovržení. Jednou mi prodavačka v supermarketu odmítla prodat rohlík, protože jsem prý „smrděla jako bezďák“. V tu chvíli jsem se rozbrečela přímo u pokladny.

Na ulici jsem poznala další lidi jako já – Jirku, který přišel o byt kvůli dluhům, nebo paní Alenu, kterou vyhodili děti po smrti manžela. Společně jsme sdíleli jídlo i příběhy. Byli jsme komunita vyvržených, ale drželi jsme při sobě. Jednou v noci Jirka dostal záchvat astmatu a já běžela pro pomoc. Tehdy jsem si uvědomila, že i když nemám nic, pořád můžu být užitečná.

Jednoho dne jsem narazila na leták o komunitním centru Naděje na Žižkově. Zkusila jsem tam zajít – a poprvé po dlouhé době se ke mně někdo choval jako k člověku. Sociální pracovnice Lenka mi nabídla teplou polévku a možnost přespat v azylovém domě. „Musíte ale chtít změnu,“ řekla mi vážně do očí. A já chtěla.

Začala jsem docházet na skupinová setkání, kde jsme si povídali o svých problémech a hledali cesty ven. Bylo těžké přiznat vlastní slabost před ostatními, ale zároveň osvobozující. Postupně jsem získala práci v kuchyni komunitního centra – myla jsem nádobí a pomáhala s vařením pro ostatní klienty. Bylo to málo peněz, ale poprvé po měsících jsem měla pocit, že někam patřím.

Rodina se mnou stále nekomunikovala. Klára mi jednou napsala zprávu: „Až budeš mít kde bydlet a nebudeš dělat ostudu, ozvi se.“ Tyhle slova mě bodla do srdce víc než všechny zimní noci venku. Ale zároveň mě nakopla – chtěla jsem dokázat sobě i jí, že nejsem troska.

Začala jsem organizovat malé akce pro lidi bez domova – sbírky oblečení, společné úklidy parku nebo přednášky o dluhové problematice. Zjistila jsem, že mám dar spojovat lidi a motivovat je k aktivitě. Lenka mě jednou vzala stranou: „Marie, vy byste mohla vést skupinu podpory. Máte přirozenou autoritu.“ Nevěřila jsem si, ale souhlasila jsem.

Začaly za mnou chodit ženy v podobné situaci – týrané, opuštěné, zlomené životem. Vyprávěly mi své příběhy a já jim dávala naději: „Podívejte se na mě – taky jsem byla úplně dole.“ Společně jsme vytvořily skupinu Ženy z popela – scházely jsme se každý týden v komunitním centru a pomáhaly si navzájem najít cestu zpět do života.

Jednou přišla do centra reportérka z Českého rozhlasu a chtěla slyšet můj příběh. Nejdřív jsem se bála mluvit veřejně o svém pádu, ale pak jsem si řekla: „Když to pomůže aspoň jedné ženě, má to smysl.“ Po odvysílání reportáže mi začali psát lidé z celé republiky – někteří nabízeli pomoc, jiní děkovali za odvahu.

Po roce v azylovém domě jsem získala malý obecní byt na Praze 3. Poprvé po dvou letech jsem zamkla dveře svého vlastního pokoje a rozplakala se štěstím. Zavolala jsem Kláře: „Mám domov.“ Na druhém konci bylo ticho – pak jen krátké: „To je dobře.“ Ale cítila jsem v jejím hlase změnu.

Dnes vedu komunitní skupinu pro ženy bez domova a spolupracujeme s magistrátem na projektech sociálního bydlení. Občas mě ještě přepadne strach – co když zase přijdu o všechno? Ale už vím, že mám sílu začít znovu.

Někdy večer sedím u okna svého bytu a přemýšlím: Proč je tak těžké požádat o pomoc? Proč se tolik lidí bojí přiznat slabost? Možná kdybychom byli k sobě laskavější, nemuselo by tolik lidí končit na ulici… Co si o tom myslíte vy?