Zůstal jsem sám s naším synkem: Příběh otce, který musel začít znovu žít

„Tati, proč maminka už nepřijde?“ ozvalo se tiše z postýlky. Ten hlas mě roztrhl vejpůl. Bylo teprve šest ráno, venku ještě šero, a já seděl na kraji postele s hlavou v dlaních. Včera večer Ewa odešla. Neřekla mi, kam jde, jen že už to takhle dál nejde. Nechala mi na stole krátký vzkaz: „Promiň, už nemůžu.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem znal – naše společné snídaně, hádky o to, kdo vynese koš, i ty tiché večery, kdy jsme jen tak seděli a koukali na televizi – bylo pryč. Zůstal jsem sám s malým Matýskem, který ještě neuměl pořádně říct „táta“.

První dny byly jako zlý sen. Nevěděl jsem, jak se postarat o miminko. Když plakal, nevěděl jsem proč. Když měl hlad, nevěděl jsem, jestli mu dávám správné mléko. Volal jsem mámě: „Mami, co mám dělat? On pořád brečí!“ Slyšel jsem v jejím hlase obavy i lítost: „Neboj se, zvládneš to. Přijedu odpoledne.“

Ale odpoledne bylo daleko a já musel přežít dopoledne. Můj svět se smrskl na plínky, sunar a zoufalé pokusy uspat dítě, které chtělo mámu. Když jsem konečně Matýska uspal, sedl jsem si na gauč a rozbrečel se. Nikdy bych nevěřil, že dospělý chlap může takhle brečet.

Ewa mi nebrala telefon. Psal jsem jí zprávy: „Prosím tě, vrať se aspoň na chvíli.“ Odpověď nepřišla. Začal jsem si vyčítat všechno možné – že jsem byl moc v práci, že jsem jí málo pomáhal doma, že jsem ji nepochopil. Ale už bylo pozdě.

Moje okolí reagovalo různě. Táta mi řekl: „Chlape, musíš to zvládnout. My jsme taky neměli lehký život.“ Kamarádi mi psali povzbudivé zprávy, ale málokdo opravdu chápal, jaké to je být najednou sám na všechno.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná a přinesla mi polévku. „Nebojte se, pane Tomáši, ono to bude lepší,“ řekla a pohladila Matýska po vláskách. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mi chybí obyčejná lidská blízkost.

Začal jsem hledat pomoc na internetu – skupiny pro samoživitele, rady pro otce na mateřské. Všude samé příběhy žen, ale mužů jako já bylo málo. Přesto jsem našel pár lidí, kteří mi napsali: „Drž se! Já to taky zažil.“

Každý den byl boj. Ráno rychle připravit snídani, obléct Matýska (což byla někdy větší výzva než pracovní porada), pak do kočárku a ven. Lidé se na mě dívali zvláštně – chlap sám s miminkem není v Česku běžný obrázek. Jedna paní v parku se mě dokonce zeptala: „A kde máte maminku?“ Jen jsem pokrčil rameny a cítil slzy na krajíčku.

Nejtěžší byly večery. Když Matýsek usnul a byt ztichl, seděl jsem u okna a díval se do tmy. Přemýšlel jsem, kde je Ewa a jestli jí vůbec chybíme. Někdy jsem měl vztek – jak mohla odejít? Jindy mě přepadla lítost a strach – co když to nezvládnu?

Jednou v noci měl Matýsek horečku. Byl jsem zoufalý. Volal jsem pohotovost: „Prosím vás, co mám dělat? Má skoro čtyřicet!“ Sestřička mě uklidnila: „Dejte mu čípek a sledujte ho.“ Seděl jsem u jeho postýlky celou noc a modlil se, aby to přešlo.

Postupně jsem se učil nové věci – jak správně vařit kaši, jak zabavit dítě hračkami z krabice od bot nebo jak přežít nákup v supermarketu s kočárkem a řvoucím dítětem. Začal jsem si psát deník – zapisoval jsem si každý malý úspěch i selhání.

Jednoho dne přišel dopis od Ewy. Krátký vzkaz: „Potřebuju čas. Omlouvám se.“ Nic víc. Nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo smutný.

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem přiznal nahlas: „Bojím se být sám.“ Psycholožka mi řekla: „To je normální. Ale nejste na to sám.“

Po několika měsících už jsme s Matýskem měli svůj režim. Ráno jsme spolu snídali kaši (většinou skončila všude možně), pak jsme šli ven nebo si hráli doma. Naučil jsem se smát jeho smíchu i brečet s ním.

Jednou večer mi Matýsek podal plyšového medvěda a řekl: „Tati, mám tě rád.“ V tu chvíli jsem věděl, že všechno to trápení mělo smysl.

Dnes už nevím, jestli se Ewa někdy vrátí. Možná ne. Ale naučil jsem se žít jinak – pomaleji, opravdověji a s větší pokorou k životu.

Někdy si říkám: Proč právě já? Ale pak se podívám na Matýska a vím, že to zvládnu.

Co byste dělali vy na mém místě? Myslíte si, že máma má právo odejít? Nebo by měla bojovat za rodinu? Rád si přečtu vaše názory.