Peklo mezi regály: Jak jsem bojovala o své místo v supermarketu

„Nezdržujte, paní! Ještě dneska si chci dojít pro oběd!“ To na mě vyštěkla mladá žena a trhla vozíkem tak silně, že se má hůlka skoro skácela k zemi. Tady, mezi regály supermarketu v centru Olomouce, jsem se ocitla přímo uprostřed bojového pole, i když jsem původně chtěla jen koupit brambory a trochu pečiva. Příběh by mohl začít u mé vetché penze, která mi dovoluje vystačit většinou s tím základním – ale dnes jde o něco jiného. Dnes mám chuť bojovat za nás všechny, kdo se mezi uličkami cítíme neviditelní nebo přímo na obtíž.

V tu chvíli, kdy mě slečna takhle setřela, mi srdce v hrudi vyskočilo až do krku. Zapomněla jsem, co jsem chtěla koupit. Zapomněla jsem, kam mám vlastně namířeno. A hlavně se mi chtělo křičet, že jsme tu byli dřív než ona a že možná právě my jsme kdysi stavěli město, ve kterém ona chodí na nákup s mobilem v ruce a sluchátky v uších. Ale neřekla jsem nic. Místo toho jsem se opřela o svůj vozík a zkusila projít mezi regály, které se mi náhle zdály úzké jako průrvy v horách.

Mohla bych vám vyprávět, jaké je to být v důchodu v dnešní době. Moje děti – Lenka a Petr – mě navštěvují jen občas, většinou když potřebují pohlídat vnoučata nebo vyprat hromadu prádla. Občas mi zvednou telefon a ptají se, jestli mám co jíst, ale čas na společný oběd už se v jejich diáři hledá těžko. Přesto jsem zvyklá postarat se sama o sebe. Mám doma nemocného manžela, Františka, kterého už nohy neposlouchají, a tak musím být silná oba dva. S každou návštěvou obchodu se ale moje odvaha tenčí.

Dnešní dopoledne mělo být jednoduché. Připravila jsem si pevné boty, hůl na chození a seznam v kapse. Už u vchodu jsem musela čekat, protože dveře jsou pro ty s vozíkem jako já moc těžké – mlčím a doufám, že je někdo podrží, ale každý spěchá. Hudba v supermarketu hraje až nesnesitelně nahlas a do toho huláká hlas v reproduktoru o nějaké slevě na klobásy. Rozhlížím se, kde začít.

Když se mi konečně podaří prodrat se k zelenině, zjistím, že nejnižší police jsou zaplněné bedýnkami těsně u sebe. Nemohu se ohnout, záda mě bolí už kvůli těm několika schodům před domem. Nikde žádná stolička, žádná milá prodavačka, která by podala brambory z druhé strany regálu. Zkusím poprosit staršího pána vedle mě, ale on má taky dost práce sám se sebou. Nakonec se ke mně sklání malý chlapec, kterého tam přivedla maminka – ta mě málem přehlédla, zaslepená mobilem. Chlapče, kdybyste věděl, jak moc pro mě to sáček brambor znamená.

Další zkouška mě čeká u pečiva. Točím se s vozíkem v úzké uličce, protože dnes „přestavěli sortiment“. Najednou mě někdo prudce předjede zprava. Vozík s batoletem naráží do mé hole. Dítě brečí, matka na mě křičí, proč dávám věci doprostřed cesty. Omlouvám se – a cítím, jak rudnu pod svými bělavými vlasy. Lidé se na mě dívají vyčítavě. Stará, pomalá, překáží.

Stojím v nekonečné frontě. U pokladny vidím známou prodavačku, paní Martu. „Jé, paní Gregorová, zas vás tu máme,“ směje se a hned obrátí oči v sloup k další pokladní, která vkládá housky do pytlíků. „To jsme zvědavé, co se dneska pokazí,“ utrousí druhá. Všichni slyší. Zírám jen na mince v dlani a škrtám každou položku z nákupního seznamu, která je zbytečná, protože na všechno už stejně peníze nestačí. Když dojde řada na mě, systém odmítá mou slevovou kartu. „To už je potřetí tento týden, paní Gregorová,“ řekne Marta. Ostatní čekají. Tlak za mnou roste. Cítím se malá, možná menší než kdykoli předtím.

Krátce před polednem přichází záchrana – volá dcera Lenka. „Mami, už jsi v obchodě? Můžeš mi koupit i mleté maso na lasagne? My to teď nestíháme.“ Povzdechnu si. „Leni, já… asi už ne,“ šeptám, protože představa, že bych to všechno absolvovala ještě jednou, mě děsí víc než samota doma. „Tak nic, stejně nám to možná přinese kurýr, ahoj!“ odpoví dcera lehce podrážděně. Bez rozloučení, bez pochopení.

Když se konečně vymotám z fronty, zapomenu půlku nákupu a musím se vrátit zpátky. Prosím studenta u východu, jestli mi pomůže otevřít dveře. On nasadí sluchátka a dělá, že nevidí. Před obchodem se vyhýbám skupince hlučných teenagerů, kteří zrovna natáčí video na TikTok, jak si vzájemně házejí rohlíky. Nikdo nemá čas nebo odvahu postavit se na mojí stranu. Cesta domů je v mlze, mám pocit, že ty tašky váží tunu. Doma mě čeká ticho, stejně jako mě čeká každý den, když se svět někde v dálce točí kolem mladších, rychlejších, hlasitějších.

Večer, když usedám s Františkem ke stolu a lžící nabírám polévku, cítím, že je moje rozzlobení zbytečné. Ale zároveň si říkám – jak dlouho ještě budeme muset bojovat, abychom nebyli v supermarketech neviditelní? A proč je tolik těžké přiznat starým lidem obyčejnou úctu? Může vůbec někdo změnit systém nebo pohled společnosti, když my už na to nemáme sílu? Co myslíte vy, taky se cítíte mezi regály jako přítěž?