Jmenuji se Jiřina a dnes vám chci povyprávět o jednom z nejtěžších dní mého stáří. Cesta na nákup se pro mě stala bojištěm, kde vyhrávají ti rychlejší a silnější. Doteď slyším v uších ten posměšný smích prodavačky a přemýšlím, jak dlouho se ještě člověk musí prát o obyčejnou úctu.
Jmenuji se Milada a v tomto příběhu popisuji, jak jsem se jednoho deštivého dne vydala do banky, kde mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě nefunkčních automatických dveří a chybějícího místa k sezení. Tato zkušenost mi otevřela oči ohledně bariér, kterým čelíme my, starší lidé, v běžném životě. Sdílím své pocity bezmoci i rozhořčení a přemýšlím, zda se někdy dočkáme skutečně vstřícného a ohleduplného prostředí.
Jmenuji se Marie a v osmdesáti letech jsem se ocitla v pasti moderního supermarketu, kde každý krok znamená boj s vlastními silami i nepochopením okolí. Popisuji svůj zápas s nepřístupností regálů, lhostejností personálu a vlastní bezmocí, která mě nutí přemýšlet, zda má stáří v dnešní společnosti ještě nějakou váhu. Tento příběh je voláním po větší ohleduplnosti a pochopení pro starší lidi, kteří se v běžných situacích často cítí neviditelní.
