Ztraceni mezi svými: Když rodina znamená bolest místo domova

„Jano, ty nám to zase kazíš, jako vždycky!“ zasyčela teta Věra přes stůl. V tu chvíli jsem cítila, jak mi srdce buší v hrudi – svíralo se v něm všechno, co mě poslední roky tížilo, a já jsem nebyla schopná slova. Právě jsme seděli u rodinného stolu, kam jsme se všichni sjeli na tradiční zimní sešlost. Obrus se třásl od nervózních poklepů prstů, polévka v talíři stačila vychladnout. Vždycky jsem doufala, že naše setkání alespoň malou chvíli bude připomínat harmonii. Ale přítomnost strýce Pavla a jeho břitkých poznámek, otcovy mlčenlivé nespokojenosti a ironických špičkování sestry Kláry, mě vždycky vrátily zpět do role černé ovce.