Po čtyřiceti letech jsem znovu potkala svou první lásku. Poznala jsem ho vůbec ještě?

„Tak co, poznáš mě ještě?“ ozvalo se za mými zády, když jsem stála v přeplněné kavárně na Národní třídě a nervózně si hrála s hrnkem kávy. Otočila jsem se a uviděla Petra. Byl to on – i když jeho vlasy už byly prošedivělé a v očích měl stín, který tam dřív nebýval. Srdce mi poskočilo, jako by mi bylo zase sedmnáct. Ale zároveň jsem cítila zvláštní chlad.

„Petře…“ vydechla jsem a na okamžik jsme se jen dívali jeden druhému do očí. V těch jeho už nebylo to rošťácké světlo, které mě kdysi přitahovalo. Spíš únava a jakási opatrnost. „Samozřejmě, že tě poznám.“

Posadili jsme se ke stolu u okna. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako slzy. Petr si objednal pivo, já zůstala u kávy. Chvíli jsme mlčeli. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme spolu sedávali na lavičce v parku za školou, jak mi hrál na kytaru Kryla a já mu šeptala, že ho nikdy neopustím.

„Pamatuješ si na tu naši lavičku?“ zeptal se najednou. Přikývla jsem. „Chodím kolem ní každý den do práce,“ dodal tiše.

„Já už tam nechodím vůbec,“ přiznala jsem. „Mám pocit, že bych tam potkala jen duchy.“

Petr se zasmál, ale byl to smích bez radosti. „Duchy máme všude kolem sebe, Jano.“

Zavládlo trapné ticho. Chtěla jsem se ho zeptat na všechno – proč tehdy odešel do Brna studovat a už se nevrátil, proč mi přestal psát dopisy, proč mě nechal samotnou s rozbitým srdcem. Ale místo toho jsem se zeptala: „Jak se máš?“

Pokrčil rameny. „Děti už jsou dospělé, žena mě opustila před pěti lety. Práce mě nebaví… Ale žiju.“

„To je asi všechno, co můžeme chtít,“ řekla jsem tiše.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se změnili. Já – kdysi tichá a poslušná dcera učitelky a úředníka, dnes unavená žena po dvaceti pěti letech manželství s mužem, který mě nikdy doopravdy neposlouchal. Petr – můj idol ze střední, rebel s kytarou, dnes zlomený muž s kruhy pod očima.

„Víš, že jsem tě tehdy milovala?“ vyhrkla jsem najednou. Překvapilo mě to stejně jako jeho.

Podíval se na mě dlouze. „Já tebe taky. Ale byl jsem zbabělec.“

„Proč jsi odešel?“

Zavrtěl hlavou. „Můj táta chtěl, abych šel na práva. Já chtěl hrát muziku. Doma byly hádky… Chtěl jsem utéct od všeho. I od tebe.“

Cítila jsem slzy v očích. „Myslela jsem, že je to moje vina.“

„Ne…“ natáhl ruku přes stůl a dotkl se mé dlaně. „Nikdy to nebyla tvoje vina.“

Seděli jsme tam dlouho a povídali si o všem možném – o dětech, o rodičích, kteří už tu nejsou, o snech, které jsme měli a které jsme nechali někde cestou upadnout. Petr mi vyprávěl o svém synovi Tomášovi, který žije v Anglii a skoro nepíše. Já mu řekla o své dceři Kláře, která se rozvádí a má malého syna.

„Všechno je jinak, než jsme si představovali,“ povzdechl si Petr.

„Možná je to tak dobře,“ odpověděla jsem.

Když jsme vyšli z kavárny, déšť ustal. Petr mě doprovodil na tramvajovou zastávku.

„Jano…“ zastavil mě těsně před tím, než přijela tramvaj číslo 9. „Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily myšlenky – na svého manžela, který doma čeká u televize na večeři, na dceru, která potřebuje moji pomoc s vnoučkem, na svůj vlastní strach z toho, že už nejsem tou dívkou z parku.

„Nevím,“ zašeptala jsem upřímně. „Možná jsme oba příliš unavení.“

Petr sklopil oči. „Chtěl bych ti aspoň někdy zavolat.“

Přikývla jsem a nastoupila do tramvaje. Seděla jsem u okna a dívala se ven na jeho postavu mizící v šeru večera.

Doma mě čekal manžel s obvyklou otázkou: „Kde jsi byla tak dlouho?“ Odpověděla jsem neurčitě a šla si pustit vodu do vany.

Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela: Co by se stalo, kdybych tehdy udělala něco jinak? Kdybych mu napsala ještě jeden dopis? Kdybych měla odvahu utéct s ním?

Ale život není o kdyby. Je o tom, co máme teď.

A tak se ptám sama sebe – máme právo hledat štěstí i po tolika letech? Nebo bychom měli nechat minulost spát?