Loučení s dětstvím: Když „Zachariáš a přátelé“ skončili

„Mami, proč už Zachariáš nebude v televizi?“ ptala jsem se s očima plnýma slz, když jsem seděla na pohovce v našem panelákovém bytě v Brně. Máma se na mě podívala, odložila hrnek s kávou a na chvíli zaváhala. „Víš, Eliško, všechno jednou končí. Ale vzpomínky ti nikdo nevezme.“ Její hlas byl tichý, ale v očích jsem jí viděla stejný smutek, jaký jsem cítila já.

Bylo mi osm let, když jsem poprvé viděla „Zachariáše a přátele“. Každou sobotu ráno jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych mohla sledovat, jak Zachariáš s kamarády řeší problémy, které jsem znala i ze svého života – hádky s kamarádkou, strach ze školy, rozvod rodičů. Zachariáš byl pro mě víc než jen postavička z televize. Byl to můj průvodce, můj důvěrník, někdo, kdo mi rozuměl, i když jsem měla pocit, že mě nechápe vůbec nikdo.

Teď mi bylo osmadvacet a seděla jsem v kuchyni s mobilem v ruce, když jsem na Facebooku zahlédla zprávu: „Zachariáš a přátelé po dvaceti letech končí.“ Najednou se mi v hlavě rozběhl celý film. Vzpomněla jsem si na všechny ty soboty, kdy jsme s bráchou seděli na koberci, jedli rohlíky s máslem a smáli se Zachariášovým vtipům. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem se hádala s tátou, protože jsem nechtěla jít ven, dokud neskončí díl, kde Zachariáš pomáhal kamarádce s úzkostí.

„To je konec jedné éry,“ řekla jsem nahlas, i když v kuchyni nikdo nebyl. Najednou jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomínky na dětství, na dobu, kdy bylo všechno jednodušší, mě zasáhly s nečekanou silou.

Večer jsem zavolala bráchovi. „Honzo, četl jsi to? Zachariáš končí.“ Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Jo, četl. Je to divný, co? Jako by nám někdo řekl, že už jsme fakt dospělí.“ Zasmála jsem se, ale v hlase mi zněl smutek. „Pamatuješ, jak jsme se kvůli tomu hádali, kdo bude sedět blíž k televizi?“ Honza se zasmál. „A jak jsi vždycky brečela, když Zachariáš pomáhal někomu, kdo byl sám. Vždycky jsi říkala, že bys chtěla být jako on.“

Vzpomínky se mi vracely jedna za druhou. První láska, první zklamání, první velká hádka s rodiči. Všechno jsem prožívala s tím pořadem. Když jsem byla na střední a rodiče se rozváděli, Zachariáš měl díl o tom, jak se kamarádka bojí, že už nebude mít domov. Seděla jsem tehdy v pokoji, objímala polštář a plakala. A najednou jsem měla pocit, že nejsem sama.

Když jsem se později odstěhovala do Prahy, pořad už jsem nesledovala pravidelně. Ale vždycky, když jsem měla špatný den, pustila jsem si aspoň jeden díl na internetu. Zachariáš byl pořád stejný – laskavý, chápavý, upřímný.

Teď, když jsem věděla, že už žádné nové díly nebudou, cítila jsem, jako by mi někdo zavřel dveře do minulosti. Najednou jsem si uvědomila, že jsem dospělá. Že už nemůžu utíkat do světa, kde všechno dobře dopadne, kde stačí obejmout plyšového medvěda a všechno je zase v pořádku.

Večer jsem seděla s mámou u stolu a povídaly jsme si o všem možném. „Víš, Eliško, já jsem byla ráda, že jsi měla Zachariáše. Když jsme s tátou měli těžké období, bála jsem se, že to na tobě nechá stopy. Ale díky tomu pořadu jsi vždycky našla způsob, jak o tom mluvit.“ Máma se na mě usmála a pohladila mě po ruce. „Možná je čas, abys teď ty byla Zachariášem pro někoho jiného.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom, co jsem šla spát. Přemýšlela jsem, kolik dětí asi teď cítí stejný smutek jako já. Kolik z nich se bojí, že už nikdy nenajdou takového kamaráda, jakým byl Zachariáš. A kolik z nás dospělých si uvědomuje, jak moc nás tyhle malé věci formovaly.

Druhý den jsem šla do práce a cestou v tramvaji jsem slyšela dvě holčičky, jak si povídají o posledním dílu. „Já budu brečet, až to skončí,“ říkala jedna z nich. „Já taky. Ale třeba bude něco nového,“ odpověděla druhá. Usmála jsem se. Možná je to tak správně. Možná je čas, aby přišlo něco nového. Ale vzpomínky na Zachariáše a jeho přátele mi už nikdo nevezme.

Večer jsem si pustila svůj nejoblíbenější díl. Zachariáš tam říká: „Někdy je těžké se rozloučit, ale každé loučení znamená nový začátek.“ Dívala jsem se na obrazovku a v očích mě pálily slzy.

Možná bych se měla zeptat i vás: Co pro vás znamenal Zachariáš a přátelé? Máte taky pocit, že s tímhle pořadem končí kus vašeho dětství? Nebo je to jen další krok na cestě k dospělosti, který musíme přijmout?