Moje sousedka mi řekla, že můj manžel vodí domů jinou ženu, když nejsem doma. Nevím, co mám dělat.

„Martino, musím ti něco říct. Ale slib mi, že se nebudeš zlobit…“ Sousedka Jana stála ve dveřích našeho bytu, nervózně si pohrávala s klíči a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo pondělí odpoledne, venku pršelo a já se právě vrátila z práce. Všechno ve mně křičelo, že to, co mi chce říct, mi změní život.

„Co se děje, Jano?“ zeptala jsem se, i když jsem se bála odpovědi. Jana se rozhlédla, jestli nás někdo neslyší, a pak zašeptala: „Viděla jsem, jak k vám včera večer přišla nějaká žena. Byla tu skoro dvě hodiny. Tvůj manžel jí otevřel a… vypadali, že se znají.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. „To není možné,“ vyhrkla jsem. „Byla jsem přece jen na noční, vrátila jsem se až ráno…“

Jana se omlouvala, že mi to říká, ale prý by si to neodpustila, kdyby mi to zatajila. Zavřela jsem za ní dveře a zůstala stát v předsíni, neschopná pohybu. V hlavě mi vířily myšlenky. Co když si to Jana spletla? Co když to byla jen nějaká kolegyně? Ale proč by byla u nás doma dvě hodiny večer, když jsem pryč?

Celý večer jsem byla jako na trní. Když přišel Petr domů, snažila jsem se chovat normálně. „Jak bylo v práci?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. „Dobrý,“ odpověděla jsem a pozorovala ho. Vypadal klidně, možná až moc.

Celý týden jsem byla nervózní. Každý jeho pohyb jsem sledovala, hledala jsem stopy, které by potvrdily nebo vyvrátily Janina slova. V pátek jsem si vzala volno a zůstala doma. Petr mi ráno řekl, že jde na schůzku s klientem. Když odešel, seděla jsem u okna a čekala. Po hodině jsem zahlédla, jak se před domem zastavilo auto. Z něj vystoupila mladá žena s dlouhými tmavými vlasy. Zamířila rovnou k našemu vchodu. Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že omdlím.

Rozhodla jsem se. Sebrala jsem odvahu a vyšla na chodbu. Žena právě zvonila na náš byt. „Koho hledáte?“ zeptala jsem se, snažila se znít klidně. Překvapeně se na mě podívala. „Já… hledám Petra. Říkal, že mám přijít dneska v deset.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. „A proč?“ vyhrkla jsem. Žena zrudla. „Já… jsem jeho kolegyně. Měli jsme domluvenou práci na dálku, ale potřebovala jsem něco probrat osobně.“

Zavolala jsem Petrovi. „Petře, máš tu návštěvu,“ řekla jsem do telefonu, hlas se mi třásl. „Jakou návštěvu?“ zněl překvapeně. „Tvoji kolegyni. Prý jste domluvení.“ Chvíli bylo ticho. „Martino, já ti to vysvětlím, až přijdu domů.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám věřit Petrovi, nebo Janě. Když Petr přišel domů, byl podrážděný. „Proč jsi byla doma? Proč jsi ji vyslýchala?“ vyjel na mě. „Protože mi sousedka řekla, že si sem vodíš ženský, když nejsem doma! Co si mám myslet?“ vykřikla jsem.

Petr se rozčílil. „To je nesmysl! Jana je drbna, vždycky byla. Ta holka je opravdu jen kolegyně, řešili jsme pracovní věci. Proč mi nevěříš?“

„Protože se poslední dobou chováš divně! Pořád jsi na telefonu, večer odcházíš, když přijdu z práce, jsi odtažitý…“ slzy mi tekly po tváři. „Mám pocit, že už tě nezajímám.“

Petr mlčel. Pak jen řekl: „Jsem unavený. Nechci to řešit.“ Odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Další dny byly jako zlý sen. Petr se mi vyhýbal, doma bylo ticho, napětí by se dalo krájet. Jana mi psala, jestli jsem v pořádku. „Nevím, co mám dělat,“ odepsala jsem jí. „Mám pocit, že se mi rozpadá život.“

Jednou večer jsem slyšela, jak Petr telefonuje na balkoně. „Neboj, ona nic neví… Jo, přijdu zítra…“ Srdce mi pukalo. Byla jsem zbabělá, nedokázala jsem se ho zeptat, s kým mluví.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, jestli jsem dost dobrá. Přestala jsem spát, v práci jsem byla jako tělo bez duše. Kamarádka Lenka si toho všimla. „Marti, co se děje?“ ptala se. „Petr… asi má někoho jiného. Nebo aspoň něco tají. Já už nevím, co mám dělat.“

Lenka mě objala. „Musíš si s ním promluvit. Otevřeně. Jinak se z toho zblázníš.“

Jednoho večera jsem sebrala odvahu. „Petře, musíme si promluvit. Opravdu. Já už takhle nemůžu dál.“

Seděli jsme naproti sobě v kuchyni. „Máš někoho jiného?“ zeptala jsem se přímo. Petr se na mě dlouho díval. „Ne. Ale… něco mezi námi už dlouho nefunguje. Jsem nešťastný. Ty taky. Jen jsme si to nechtěli přiznat.“

Rozbrečela jsem se. „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi lhal?“

„Nechtěl jsem ti ublížit. Nechtěl jsem, aby to došlo až sem.“

Seděli jsme tam dlouho. Nakonec jsme se dohodli, že si dáme čas. Že zkusíme zjistit, jestli má smysl bojovat, nebo jestli je lepší jít každý svou cestou.

Každý večer teď usínám s otázkou: Můžu mu ještě někdy věřit? Nebo je lepší začít znovu, i když to bolí? Co byste udělali vy na mém místě?