Držena láskou: Alenina cesta ke svobodě

„Kam jdeš? Proč jsi mi neřekla, že půjdeš nakoupit?“ Petr stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči přimhouřené. V ruce jsem svírala igelitku s rohlíky a mlékem, srdce mi bušilo až v krku. „Jen do Alberta, vždyť máme prázdnou lednici…“ snažila jsem se znít klidně, ale hlas se mi třásl. „Příště mi to řekni. Nechci, abys courala po městě sama.“

Tak začínal téměř každý den posledních pět let mého života. Jmenuji se Alena a kdysi jsem si myslela, že láska znamená dávat všechno – čas, energii, peníze. Když jsme se s Petrem vzali, byl pozorný, galantní, nosil mi kytky a šeptal do ucha sliby o společné budoucnosti. První měsíc po svatbě přišel s návrhem: „Víš, když budeme mít jeden účet, bude to jednodušší. Dáš mi výplatu a já všechno zařídím.“

Byla jsem mladá a naivní. Věřila jsem mu. Každý měsíc jsem mu předávala obálku s penězi a on platil nájem, složenky, jídlo. Jenže časem začal rozhodovat o všem – co si koupím na sebe, jestli můžu jít na kávu s kamarádkou nebo navštívit rodiče. „Proč bys potřebovala nové šaty? Vždyť máš plnou skříň,“ smál se a já se cítila provinile.

Moje máma si všimla, že se něco děje. „Alenko, jsi v pořádku? Nějak jsi pohasla,“ ptala se tiše při návštěvě. „Jsem jen unavená z práce,“ lhala jsem. Pravda byla taková, že jsem byla unavená z neustálého strachu a nejistoty.

Jednou večer jsem zaslechla Petra mluvit s kamarádem po telefonu: „Ona je v pohodě, má všechno pod kontrolou. Peníze mi dává sama.“ V tu chvíli mi došlo, že nejsem partnerka, ale vězeň. Začala jsem si psát deník – jediný prostor, kde jsem mohla být upřímná sama k sobě.

Jednoho dne přišla hádka kvůli hloupé věci – zapomněla jsem koupit jeho oblíbené pivo. „Jsi neschopná! Ani tohle neumíš zařídit?“ křičel a já poprvé pocítila vztek místo strachu. „Nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem zpátky a on mě popadl za ruku tak silně, že mi zůstaly modřiny.

Druhý den ráno mi volala sestra Jana: „Alčo, proč jsi včera neodpověděla na zprávu? Měla jsem o tebe strach.“ Rozplakala jsem se do telefonu. Jana přijela hned odpoledne. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí poprvé všechno řekla – o penězích, o kontrole, o tom, jak se bojím odejít.

„Musíš pryč,“ řekla rozhodně. „Tohle není láska.“

Ale jak? Neměla jsem žádné úspory, všechny peníze měl Petr. Práce v kanceláři mi sotva stačila na nájem malého bytu někde na okraji Prahy. Navíc jsem se bála jeho reakce.

Začala jsem tajně schovávat drobné – desetikoruny z nákupu, pár stovek od mámy k narozeninám. Každý večer jsem plánovala útěk: kam půjdu, co si vezmu s sebou, koho požádám o pomoc.

Jednoho dne Petr přišel domů dřív a našel mě s deníkem v ruce. „Co to je?“ vytrhl mi ho a začal číst nahlas moje zápisky. „Tak ty si myslíš, že tě držím jako vězně? Že tě ovládám?“ Jeho hlas byl ledový.

„Ano,“ řekla jsem tiše. „A už to nechci dál snášet.“

Následující dny byly peklo – mlčel, ignoroval mě nebo naopak vybuchoval kvůli maličkostem. Já ale věděla, že musím odejít. Jedno ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla k Janě.

Petr mi volal a psal desítky zpráv: „Vrať se! Všechno napravím! Bez tebe nemůžu žít!“ Ale já už byla rozhodnutá.

Začátky byly těžké – hledání nového bytu, práce navíc po večerech v kavárně, nekonečné papírování na úřadech. Ale poprvé po letech jsem mohla jít ven bez vysvětlování. Koupit si kávu jen tak pro radost. Zavolat mámě kdykoliv.

Jednou večer jsme s Janou seděly na balkoně a ona se zeptala: „Nelituješ toho?“ Podívala jsem se na hvězdy nad Prahou a poprvé po dlouhé době se usmála: „Ne. Konečně dýchám.“

Někdy si ale kladu otázku: Proč jsme ochotné tolik obětovat ve jménu lásky? A kde je ta hranice mezi důvěrou a závislostí? Co byste udělali vy na mém místě?