Kdy se domov rozpadá: Příběh Jany z Brna

„Proč jsi zase neumyla ty talíře? Vždyť jsi celý den doma!“ Petrův hlas se rozléhá kuchyní jako studená sprcha. Stojím u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítím, jak mi v krku narůstá knedlík. Snažím se neplakat. Ne před ním. „Měla jsem dnes hodně práce, byla jsem s dětmi u lékaře,“ odpovím tiše, ale vím, že to nemá smysl. Petr už mě neposlouchá. Otočí se na patě a zmizí v obýváku, kde ho čeká televize a jeho svět, do kterého už dávno nepatřím.

Dřív jsme byli jiní. Pamatuju si, jak jsme spolu chodili na Špilberk, smáli se a plánovali budoucnost. Teď je všechno jinak. Každý den je stejný – vstát, připravit snídani, vypravit děti do školy, uklidit, nakoupit, vařit, řešit domácí úkoly, večer usnout vyčerpaná. Petr se vrací z práce pozdě, často ani nepozdraví. Někdy mám pocit, že jsem pro něj jen součást nábytku.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Janičko, rodina je základ. Musíš vydržet.“ Ale co když už není co vydržet? Co když domov přestane být domovem a stane se jen místem, kde se bojíš dýchat?

Jednoho večera, když děti spí, sedím v kuchyni a dívám se na svůj odraz v okně. Vypadám unaveně, starší, než bych měla být. Najednou slyším Petrův hlas: „Jdu ven s klukama.“ Ani se na mě nepodívá. „Kdy se vrátíš?“ zeptám se, i když vím, že odpověď bude stejná jako vždycky: „Nevím.“ Dveře se zabouchnou a já zůstanu sama. V tu chvíli mě popadne vztek. Proč tohle snáším? Proč jsem se ztratila v životě, který jsem si kdysi přála?

Druhý den ráno mě probudí hádka dětí. „Mami, Honza mi vzal pastelky!“ křičí Anička. Snažím se je uklidnit, ale nemám sílu. Všechno mě bolí. V práci jsem nebyla už tři roky, protože Petr chtěl, abych byla doma s dětmi. Teď mám pocit, že už neumím nic jiného než vařit a uklízet.

Odpoledne mi volá kamarádka Lenka. „Jano, pojď ven, potřebuješ změnu.“ Nechce se mi, ale nakonec souhlasím. Sedíme v kavárně na České a já jí vyprávím, co se u nás děje. Lenka mě chytne za ruku: „Musíš myslet i na sebe. Takhle to dál nejde.“ Její slova ve mně rezonují ještě dlouho poté.

Začnu přemýšlet, co bych mohla změnit. Přihlásím se na kurz účetnictví, i když Petr jen protočí oči: „Na co ti to bude? Stejně tě nikdo nezaměstná.“ Ale já se nevzdávám. Každý večer, když děti usnou, sedím u počítače a učím se. Pomalu ve mně roste nová síla.

Jednou večer, když Petr přijde domů opilý, pohádáme se. „Proč jsi pořád tak nespokojená? Máš všechno – dům, děti, mě!“ křičí. „Mám všechno, jen ne sebe,“ odpovím poprvé nahlas. Zaskočí ho to. „Chci zpátky svůj život, Petr. Chci být zase šťastná.“

Dny plynou a napětí mezi námi roste. Děti to cítí, jsou neklidné. Honza se začíná počůrávat, Anička je zamlklá. Vím, že musím něco udělat. Jednoho dne, když Petr odejde do práce, sbalím děti a jedeme k mamince do Bystrce. „Mami, už to doma nevydržím,“ rozpláču se jí v náručí. Maminka mě obejme a poprvé neříká, že musím vydržet. „Janičko, někdy je lepší odejít.“

Začínám nový život. Najdu si brigádu v účetní firmě, děti chodí do nové školy. Není to snadné – peněz je málo, večer brečím do polštáře, ale cítím, že žiju. Petr mi volá, prosí mě, ať se vrátím. „Změním se, slibuju.“ Ale já už nevěřím slibům. Musím myslet na sebe a na děti.

Po roce stojím na zastávce šaliny, držím Aničku za ruku a dívám se na Brno zalité ranním sluncem. Nejsem dokonalá, ale jsem silnější než kdy dřív. Naučila jsem se, že domov není místo, ale pocit bezpečí a lásky. A ten si musím vytvořit sama.

Někdy si večer kladu otázku: Kdy přesně se domov rozpadl? A mohla jsem tomu vůbec zabránit? Co byste udělali vy na mém místě?