Když jsem slyšela cizí hlas v dětském monitoru: Příběh jedné matky z Brna

„Mami, proč je v chůvičce pán?“ ozvalo se z dětského pokoje, když jsem zrovna sklízela nádobí po večeři. Zastavila jsem se uprostřed pohybu, talíř mi málem vypadl z ruky. Srdce mi poskočilo a v hlavě mi zabzučelo. Všechno v bytě na Lesné se na okamžik zastavilo. Vzala jsem monitor do ruky a přiložila ho k uchu. Nejprve ticho, pak šum, a najednou hluboký, cizí hlas: „Neboj se, všechno bude v pořádku.“

Ztuhla jsem. V bytě jsme byli jen já, můj muž Petr a naše tříletá dcera Anička. Petr byl v práci na noční, takže jsem byla doma sama. V hlavě mi začaly vířit myšlenky – někdo se nám naboural do monitoru? Nebo je někdo v bytě? Vyběhla jsem do dětského pokoje. Anička seděla na postýlce, objímala plyšového medvěda a koukala na mě velkýma očima. „Mami, ten pán říkal, že mě má rád,“ zašeptala.

Zamrazilo mě. Prohledala jsem celý byt, ale nikde nikdo. Všechno bylo zamčené, okna zavřená. Vrátila jsem se do kuchyně, sedla si ke stolu a monitor položila před sebe. Znovu jsem slyšela šumění, pak ticho. Snažila jsem se uklidnit, ale v hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře. Co když nás někdo sleduje? Co když někdo ví, že jsem doma sama?

Zavolala jsem Petrovi. „Petře, v chůvičce byl cizí hlas. Mluvil na Aničku. Co mám dělat?“ slyšela jsem, jak se mu zadrhl dech. „Okamžitě zavolej policii. A zamkni všechny dveře.“

Policie přijela během deseti minut. Dva mladí policisté, Novák a Dvořák, prošli byt, zkontrolovali okna, dveře, dokonce i sklep. „Paní, vypadá to, že se k vám nikdo nedostal. Ale tyhle dětské monitory… to je dneska samá technologie. Může se stát, že se na stejnou frekvenci napojí někdo z okolí. Třeba soused, co má taky dítě.“

Snažila jsem se uklidnit, ale v noci jsem stejně nespala. Každý šramot, každý stín za oknem mě děsil. Anička se v noci vzbudila a plakala. „Mami, ať ten pán už nemluví.“

Druhý den jsem šla za sousedkou paní Vránovou. Má vnoučka, často ho hlídá. „Prosím vás, nemáte taky dětskou chůvičku?“ zeptala jsem se. „Mám, ale starou, analogovou. Proč?“ vysvětlila jsem jí, co se stalo. Vránová se zamyslela. „To je divné. Ale víte, co? V poslední době mi přijde, že se v domě dějí zvláštní věci. Někdo mi několikrát zvonil v noci na zvonek a pak utekl. A včera jsem slyšela na chodbě někoho mluvit, ale nikoho jsem neviděla.“

Začala jsem být paranoidní. Každý soused mi připadal podezřelý. Když jsem šla s Aničkou na hřiště, měla jsem pocit, že nás někdo sleduje. Petr se mi snažil domluvit. „Kláro, musíš se uklidnit. Možná to byla jen náhoda. Ty monitory jsou fakt děravé.“ Ale já jsem věděla, že to nebyl obyčejný šum. Ten hlas byl klidný, hluboký, až příliš osobní.

Začala jsem pátrat na internetu. Zjistila jsem, že podobné případy se staly i jinde. Lidé popisovali, jak jim do monitoru mluvil cizí člověk, někdy dokonce dával dětem pokyny. Některé příběhy byly děsivé. Rozhodla jsem se koupit nový monitor s digitálním šifrováním. Ale strach zůstal.

Jednou v noci, asi týden po incidentu, jsem šla do kuchyně pro vodu. Najednou jsem zaslechla tichý šepot z monitoru. „Kláro, slyšíš mě?“ Ztuhla jsem. To už nebyl hlas, který bych nepoznala. Tenhle hlas byl povědomý. Ale odkud? Srdce mi bušilo až v krku. „Kdo jste?“ zašeptala jsem do monitoru. Chvíli ticho, pak smích. „Neboj se, všechno bude v pořádku.“

Druhý den jsem šla za správcem domu, panem Holubem. „Pane Holube, nemáte pocit, že se tu děje něco divného?“ Holub se zamračil. „Kláro, v poslední době jsem měl pocit, že někdo manipuluje s rozvody v domě. Někdo si hrál s pojistkami, párkrát vypadla elektřina. Ale víte, jak to je, lidi jsou dneska divní.“

Začala jsem podezřívat souseda z druhého patra, pana Šimka. Byl to podivín, málokdy vycházel z bytu, ale když jsem ho potkala na chodbě, vždycky se na mě zvláštně díval. Jednou jsem ho slyšela, jak do telefonu říká: „Dneska večer to zase zkusím.“

Petr mi říkal, že přeháním. Ale já jsem věděla, že se něco děje. Začala jsem zamykat dveře na dva západy, kontrolovat okna, dokonce jsem koupila bezpečnostní kameru na chodbu. Anička byla nervózní, často se budila a bála se usnout sama.

Jednoho večera, když Petr přišel z práce, našel mě sedět na zemi v předsíni, objímala jsem Aničku a plakala. „Já už nemůžu, Petře. Bojím se o nás. Co když nás někdo sleduje? Co když to není jen náhoda?“ Petr mě objal. „Kláro, uděláme všechno pro to, abychom byli v bezpečí. Ale nesmíš se nechat ovládnout strachem. To bys nebyla ty.“

Za pár dní jsem dostala anonymní dopis do schránky. Bylo v něm napsáno: „Nebojte se, vaše dcera je v bezpečí. Jen jsem chtěl, abyste věděla, že vás někdo sleduje.“ Policie dopis prozkoumala, ale na nic nepřišla. Prý to mohl být kdokoliv z domu.

Začala jsem chodit na terapii. Potřebovala jsem se z toho vypovídat. Terapeutka mi řekla, že pocit ohrožení je přirozený, ale nesmím dovolit, aby mi zničil život. Postupně jsem se učila znovu věřit lidem, ale nikdy už jsem nebyla tak bezstarostná jako dřív.

Dnes, když slyším v noci nějaký zvuk, vždycky se mi vybaví ten hlas z monitoru. Už nikdy jsem ho neslyšela, ale strach zůstal. Naučila jsem se žít s tím, že bezpečí je křehké a že někdy stačí jeden cizí hlas, aby se vám obrátil svět naruby.

Někdy si říkám: Mohla jsem udělat něco jinak? Nebo je prostě dnešní svět takový, že už nikdy nebudeme opravdu v bezpečí? Co byste dělali vy na mém místě?