Když krev svazuje: Příběh Marie, Ivana a jeho sestry Daniely

„Proč jsi mi to neřekl, Ivane? Proč jsi jí zase dovolil rozhodnout za nás?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco se mi třásly ruce a slzy mi stékaly po tvářích. Ivan stál u dřezu, zády ke mně, a tiše oplachoval hrnek. Věděla jsem, že mě slyší, ale jeho mlčení bylo horší než jakákoli hádka.

„Marie, prosím tě… Je to moje sestra. Potřebuje nás. Nemůžu ji jen tak nechat být,“ odpověděl nakonec tiše. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Když jsme se s Ivanem brali, byla jsem plná naděje. On byl ten klidný, rozvážný muž, kterého jsem vždycky chtěla. Ale už na svatbě jsem cítila zvláštní napětí – Daniela, jeho o tři roky mladší sestra, se na mě dívala s ledovým úsměvem a během večera si Ivana neustále odtahovala stranou. „Jenom potřebuju s bráchou něco probrat,“ říkala pokaždé, když mě od něj oddělila. Myslela jsem si, že je to jen sourozenecká blízkost. Jak moc jsem se mýlila.

Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu v Nuslích. Bylo to naše první společné hnízdo a já doufala, že tam začneme nový život. Jenže Daniela byla všude. Volala Ivanovi několikrát denně, často přicházela bez ohlášení – prý jen na kafe, ale vždycky zůstala až do večera. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na víkend sami někam pryč, Ivan se omluvně usmál: „Daniela má teď těžké období, nemůžeme ji tu nechat samotnou.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domově. Jednou jsem přišla z práce dřív a našla Danielu v našem obýváku, jak si prohlíží moje fotky z dětství. „Jen jsem uklízela,“ řekla s úsměvem. Když jsem to řekla Ivanovi, jen pokrčil rameny: „Vždyť je to tvoje rodina.“

Nejhorší bylo, když jsme začali mluvit o dětech. Toužila jsem po rodině, ale Ivan pořád odkládal rozhodnutí. „Daniela teď potřebuje naši podporu,“ říkal stále dokola. Jednou večer jsem ho našla sedět s Danielou na balkoně – držela ho za ruku a plakala kvůli rozchodu s přítelem. Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Proč musí být všechno vždycky o ní?

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Moje máma mi radila: „Musíš si stát za svým, Marie! Jinak tě ta holka převálcuje.“ Ale Ivan mě vždycky uklidňoval: „To přejde. Je to jen období.“ Jenže to období trvalo už tři roky.

Jednoho dne přišla Daniela s kufrem a oznámila: „Kluci mě vyhodili z podnájmu. Můžu tu pár týdnů zůstat?“ Nečekala na odpověď a už si rozkládala věci v našem pokoji pro hosty. Ten večer jsem se s Ivanem pohádala jako nikdy předtím.

„Tohle už není normální! Já už nemůžu! Chci mít svůj život!“ křičela jsem.

Ivan byl zoufalý: „Co mám dělat? Je to moje sestra! Nemůžu ji nechat na ulici!“

„A co já? Já už tu nejsem důležitá?“

Následující týdny byly peklo. Daniela byla všude – v kuchyni, v koupelně, dokonce i v ložnici nám nechávala svoje věci. Začala mi radit, jak mám vařit Ivanovi oblíbená jídla, kritizovala moje oblečení i způsob, jakým mluvím s Ivanem. Jednou mi dokonce řekla: „Víš, brácha má rád klid. Neměla bys ho tolik zatěžovat svými emocemi.“

Cítila jsem se jako služka ve vlastním domě. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – bála jsem se, že by viděly, jak moc je můj život rozbitý. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde se stala chyba.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Marie, přijď domů na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Souhlasila jsem a odjela na chalupu do Jižních Čech. Tam jsem poprvé za dlouhou dobu mohla volně dýchat.

Když jsem se vrátila do Prahy, našla jsem doma Danielu a Ivana u večeře – smáli se spolu jako kdysi my dva. V tu chvíli mi došlo, že už tam pro mě není místo.

Večer jsem si sbalila pár věcí a napsala Ivanovi dopis:

„Ivane,
vím, že svou sestru miluješ a chceš jí pomáhat. Ale já už nemám sílu bojovat o místo ve tvém životě. Potřebuju být někde, kde budu důležitá i já.“

Odešla jsem k mámě a několik týdnů jsme spolu mluvili jen přes SMS. Nakonec mi Ivan napsal: „Chybíš mi. Ale nevím, jak to změnit.“

Nevím ani dneska, jestli jsem udělala správně. Možná jsem měla být trpělivější, možná měl Ivan víc stát za mnou… Ale jedno vím jistě – někdy je krev silnější než láska.

Říkám si: Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli rodině? Nebo bychom měli mít odvahu odejít dřív? Co byste udělali vy?