Když maminka ví nejlíp: Jak jsem bojoval o svou rodinu

„To snad nemyslíš vážně, Kláro! Už zase voláš mamince?“ vyhrkl jsem, když jsem vešel do kuchyně a slyšel její tichý hlas. Bylo už po desáté večer a já doufal, že si konečně sedneme spolu k večeři, kterou jsem připravil. Místo toho seděla u stolu, telefon přitisknutý k uchu, a šeptala: „Ano, mami, Tomáš zase koupil jiný jogurt, než jsi říkala…“

V tu chvíli jsem měl chuť vybuchnout. Ale místo toho jsem jen sevřel pěsti a snažil se dýchat. Už několik měsíců jsem cítil, že v našem manželství nejsem jen já a Klára. Byla tu pořád i její matka – paní Novotná. Všude. V naší lednici, v našem obýváku, dokonce i v naší posteli. Když jsme se před dvěma lety brali v kostele na Malé Straně, byl jsem přesvědčený, že jsme s Klárou tým. Jenže teď jsem měl pocit, že jsem outsider ve vlastní rodině.

„Proč to pořád děláš?“ zeptal jsem se tiše, když konečně položila telefon. Klára se na mě podívala s provinilým výrazem. „Já nevím… prostě mi radí. Víš, jak to myslí dobře.“

„Ale já taky myslím dobře! Jenže mě neposloucháš. Vždycky je to jen: ‚Maminka říkala tohle, maminka říkala tamto.‘ Já už nevím, co mám dělat.“

Klára sklopila oči. „Promiň… Já jen nechci dělat chyby.“

V tu chvíli mi došlo, že to není jen o jogurtech nebo o tom, jak máme pověsit záclony. Bylo to o tom, že Klára nikdy nedostala šanci být sama sebou. Její matka ji celý život vedla za ruku a teď, když jsme byli svoji, ji pořád držela pevně.

Začalo to nenápadně. Paní Novotná nám každý týden vozila domácí koláče a zeleninu ze zahrádky. Ze začátku jsem byl rád – kdo by nechtěl čerstvé jahody? Ale pak začala přidávat rady: „Tomáši, neměl bys tolik solit.“ „Klárko, ten koberec bys měla čistit jinak.“ A najednou byla u nás každý druhý den.

Jednou večer jsem přišel domů a našel paní Novotnou v našem obýváku. Přerovnávala knihy podle abecedy. „To je přece praktičtější,“ usmála se na mě. Klára stála vedle ní a přikyvovala.

Začal jsem být nervózní. Snažil jsem se s Klárou mluvit, ale vždycky to skončilo hádkou nebo tichým pláčem. „Ty moji maminku nemáš rád,“ vyčetla mi jednou v slzách.

„To není pravda! Já jen chci mít pocit, že jsme rodina my dva. Že máme nějaké soukromí.“

Ale bylo to marné. Paní Novotná měla klíče od našeho bytu – prý pro případ nouze. Jednou ráno jsem ji našel v kuchyni, jak nám připravuje snídani. „Klárka má ráda vajíčka natvrdo,“ oznámila mi s úsměvem.

Začal jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domově. S kamarády v hospodě U Tří lvů jsem si stěžoval: „Kdybych věděl, že si beru dvě ženy najednou, rozmyslel bych si to.“ Smáli se tomu, ale já měl slzy na krajíčku.

Situace vyvrcholila o Vánocích. Chtěl jsem s Klárou strávit Štědrý den jen ve dvou – poprvé jako manželé. Ale paní Novotná trvala na tom, že musíme být všichni spolu u ní doma v Říčanech. Když jsem navrhl kompromis – dopoledne u nás, večer u ní – Klára se rozplakala: „Já nechci maminku zklamat!“

Tehdy jsem poprvé zvýšil hlas: „A co já? Na mě nezáleží?“

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Klára byla nešťastná, já naštvaný a paní Novotná nám nosila domácí polévky s úsměvem, jako by se nic nedělo.

Jednoho večera jsem už nevydržel a šel za paní Novotnou osobně. Seděla v kuchyni u svého stolu s háčkovaným ubrusem.

„Paní Novotná… potřebuju s vámi mluvit,“ začal jsem opatrně.

Zvedla oči od časopisu Vlasta a usmála se: „Copak?“

„Myslím, že byste nám měla dát trochu prostoru. Chci být s Klárou sám. Potřebujeme si najít vlastní cestu.“

Chvíli mlčela a pak řekla: „Já jen nechci, aby byla nešťastná.“

„Ale ona je nešťastná právě proto,“ odpověděl jsem tiše.

Dlouho jsme seděli v tichu. Nakonec přikývla: „Možná máte pravdu… Ale bude to těžké.“

Bylo to těžké pro všechny. Klára plakala ještě víc – tentokrát proto, že měla pocit viny vůči matce i mně. Já měl výčitky svědomí, jestli nejsem moc tvrdý.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Dvořákové na Vinohradech. Poprvé jsme spolu opravdu mluvili – bez výčitek a bez třetí osoby v pozadí.

Trvalo to měsíce, ale pomalu jsme si začali budovat vlastní pravidla. Paní Novotná nám klíče vrátila – i když s těžkým srdcem – a začala nás zvát na návštěvy místo neohlášených příchodů.

Není to dokonalé. Občas má Klára stále potřebu volat mamince kvůli hloupostem. Ale už víme oba dva, kde jsou naše hranice.

Někdy si říkám: Stálo mi to za to? Měl jsem bojovat víc? Nebo méně? Ale pak vidím Kláru, jak se usmívá – opravdu usmívá – a vím, že jsme na správné cestě.

Možná největší odvaha není postavit se tchyni nebo manželce… ale svému vlastnímu strachu ze samoty a odmítnutí.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a respektem k jeho rodině?