Když mateřství bolí: Vyprávění Jany z Ostravy

„Proč mi nevoláš, Tomáši? Vždyť jsi slíbil, že se ozveš, až dorazíš do Brna.“ Držím mobil v ruce a hlas se mi třese. Vím, že je to už potřetí tento týden, co mu volám, ale nemůžu si pomoct. Dveře bytu se za mnou zavřely s takovým prázdným bouchnutím, když odjel poslední z mých dětí. Dřív tu byl pořád hluk – smích, hádky o koupelnu, cinkání talířů. Teď slyším jen tikot hodin a občasné škrábání větví na okně.

Můj muž Petr odešel před pěti lety. Prý už nemůže žít v tom „věčném chaosu“, jak říkal. Zůstala jsem sama s dětmi a s pocitem, že musím být silná. A byla jsem. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych stihla připravit snídani, svačiny, vyprat prádlo a pak do práce do nemocnice. Doma jsem byla až večer, ale nikdy jsem si nestěžovala. Děti byly všechno.

Teď jsou dospělé. Tomáš studuje v Brně informatiku, Klára je v Praze na medicíně a nejmladší Anička odjela na rok do Anglie jako au-pair. Zůstala jsem v našem třípokojovém bytě na sídlišti v Ostravě sama. Každý kout mi připomíná jejich dětství – Klářin plakát kapely Kryštof na dveřích, Tomášovy poházené modely letadel na poličce, Aniččiny kresby na lednici.

„Mami, musíš se naučit být sama,“ říká mi Klára do telefonu, když jí brečím do sluchátka. „Vždyť máš svoje koníčky, ne? Zkus si najít nějaké nové přátele.“ Jenže já žádné koníčky nemám. Nikdy jsem je neměla čas mít. Všechno jsem dala jim.

Jednou večer sedím u stolu a koukám na staré fotky. Na jedné držím Aničku v náručí po porodu, na další Tomáš staví sněhuláka před panelákem. Vzpomínám si na všechny ty chvíle – první kroky, první školní den, první zlomené srdce. Byla jsem u všeho. Ale kdo byl u mě? Kdo slyšel moje tiché prosby o pochopení?

Začínám chodit do práce dřív a zůstávám déle. Sestřičky se mě ptají, proč nejdu domů. „Doma je prázdno,“ odpovídám upřímně. Jednou mě kolegyně Zuzana pozve na kávu po směně. Sedíme v kavárně u Masarykova náměstí a ona povídá o svých vnoučatech. „Neboj se, Jano,“ říká mi tiše, „oni se vrátí. A ty mezitím najdeš samu sebe.“

Ale jak? Kdo vlastně jsem bez nich? Bez jejich potřeb, bez jejich smíchu a slz? Začínám si psát deník. První stránky jsou plné bolesti a výčitek – proč jsem si nenašla čas na sebe? Proč jsem všechno obětovala rodině? Ale pak si uvědomím, že to byla moje volba. Nikdo mě nenutil.

Jednoho dne mi volá Anička z Londýna: „Mami, dneska jsem poprvé sama zvládla jet metrem! Byla jsem hrozně nervózní, ale zvládla jsem to.“ Usmívám se do telefonu: „Jsi šikovná, Aničko.“ A v tu chvíli mi dochází, že i já musím zvládnout jet svým „metrem“ sama.

Začnu chodit na kurzy keramiky v Domě kultury Akord. První hodinu mám ruce celé od hlíny a cítím se trapně mezi ostatními ženami, které už dávno vědí, co dělají. Ale postupně mě to začne bavit. Doma pak vystavuji své první neumělé hrníčky vedle dětských fotek.

Jednou večer mi Tomáš napíše zprávu: „Mami, promiň, že ti tak málo volám. Je toho teď moc ve škole. Ale myslím na tebe.“ A já poprvé necítím bolest ani výčitky. Jen hrdost – na něj i na sebe.

Začínám si zvykat na ticho v bytě. Už mě tolik neděsí. Občas si pustím rádio nahlas a tančím po kuchyni sama pro sebe. Občas brečím do polštáře, když mi je smutno. Ale už to není ta beznaděj – spíš smutek za tím vším krásným, co bylo.

Když se děti vracejí domů na Vánoce, byt zase ožije smíchem a hádkami o koupelnu. Ale tentokrát už vím, že až odejdou, nezůstane tu jen prázdnota. Zůstanu tu já – Jana, která se teprve teď učí žít pro sebe.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou matkou i ženou zároveň? A kdy přijde čas začít žít i svůj vlastní život? Co myslíte vy?