Když nikdo nepřijde: Příběh mezi odpuštěním a zapomněním
„Davide, už jste si sbalil věci? Sanitář přijde za chvíli s vozíkem,“ ozvalo se ode dveří. Sestřička Jana se na mě usmála, ale v očích jí probleskla lítost. Přikývl jsem a pohladil rukou tašku, kterou jsem si sbalil už před hodinou. Všichni pacienti kolem mě už dávno odešli – někdo pro ně přijel, někdo měl aspoň telefonát. Já jsem jen seděl na posteli, díval se z okna na šedivý březen a čekal.
„A kdo pro vás přijde?“ zeptala se Jana tiše, když mi pomáhala do bundy. „Manželka? Syn?“
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Nikdo mi nepsal.“
V tu chvíli jsem cítil, jak se mi v hrudi rozlévá ledový pocit. Vždycky jsem byl ten, kdo všechno zařizoval – pro rodiče, pro děti, pro ženu. Teď, když jsem potřeboval pomoc já, byl jsem sám.
Když mě sanitář odvážel na vozíku chodbou, míjel jsem známé tváře kolegů. Někteří kývli hlavou, jiní se dívali stranou. Všichni věděli, že jsem tady ležel po mozkové příhodě skoro měsíc. Nikdo ale netušil, jak moc mě bolí ne fyzická slabost, ale ta prázdnota kolem.
Před vchodem do nemocnice jsem seděl na lavičce a čekal. Telefon mlčel. Zkoušel jsem volat manželce – hlasová schránka. Syn? Zaneprázdněný student na kolejích v Brně. Dcera? Prý má moc práce v kanceláři. Matka už je stará a otec… ten už dávno není.
Zvedl jsem hlavu a uviděl sanitku, která odvážela dalšího pacienta domů. Vedle něj šla jeho žena a držela ho za ruku. Najednou mi bylo do breku.
Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy jsem byl doma jen hostem – směny v nemocnici, noční služby, pohotovosti. Kolikrát jsem zmeškal narozeniny svých dětí? Kolikrát jsem přišel domů až po půlnoci a manželka už spala? Myslel jsem si, že to dělám pro rodinu, že jednou pochopí…
„Davide!“ ozvalo se najednou za mnou. Otočil jsem se – byla to kolegyně Petra z rehabilitace. „Co tady ještě děláš? Kde máš rodinu?“
„Nikdo nemohl přijít,“ řekl jsem tiše.
Petra si ke mně přisedla a chvíli mlčela. „Víš… já taky byla jednou sama po operaci. Myslela jsem, že to zvládnu, že nikoho nepotřebuju. Ale pak mi došlo, že samota je horší než bolest.“
Podíval jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu cítil, že mě někdo opravdu vidí.
„Chceš odvézt domů?“ nabídla Petra.
Zavrtěl jsem hlavou. „Děkuju… ale potřebuju si to ještě promyslet.“
Seděl jsem tam ještě dlouho. Přemýšlel jsem o své rodině – o manželce Aleně, která mi poslední roky vyčítala, že nejsem doma; o synovi Martinovi, který mi nikdy neřekl, co ho trápí; o dceři Lucii, která mi psala jen krátké zprávy bez emocí.
Byl jsem opravdu tak špatný otec? Tak špatný manžel? Nebo jsme si jen zvykli žít vedle sebe jako cizí lidé?
Když se začalo stmívat, rozhodl jsem se zavolat Aleně ještě jednou.
„Aleno?“
„Davide? Co je?“ ozvala se unaveně.
„Jsem před nemocnicí… čekám na někoho z vás.“
Chvíli bylo ticho.
„Promiň… měla jsem dneska poradu a pak musím ještě s Lucií k doktorovi. Nemůžeš jet taxíkem?“
Zavřel jsem oči a snažil se nebrečet.
„Můžu,“ řekl jsem tiše.
„Děkuju…“ odpověděla rychle a zavěsila.
Objednal jsem si taxi a cestou domů sledoval známé ulice Prahy – Vinohrady, Nusle, Vyšehrad. Každé místo mi připomínalo něco z minulosti: první rande s Alenou v kavárně Slavia, dětské hřiště u Botiče, kde jsme s Martinem hráli fotbal…
Doma bylo ticho. Klíče v zámku zarachotily až příliš hlasitě. V předsíni stály boty všech členů rodiny – ale nikdo mě nevítal.
Večer přišla Alena domů až po deváté. Ani se na mě nepodívala – jen rychle prošla do ložnice.
„Aleno… můžeme si promluvit?“ zavolal jsem za ní.
Vyšla zpátky do chodby a opřela se o rám dveří.
„Co chceš slyšet?“ zeptala se unaveně.
„Proč jste pro mě nikdo nepřišli?“
Pokrčila rameny. „Myslela jsem… že to zvládneš sám. Jako vždycky.“
V tu chvíli mi došlo, že jsme si všichni zvykli na samotu – každý ve svém světě, každý sám za sebe.
Sedl jsem si do kuchyně a dlouho do noci přemýšlel. Odpustit jim? Odpustit sobě? Nebo je čas začít znovu?
Možná jsme všichni udělali chyby. Možná jsme zapomněli, jaké to je být rodina.
Ale co když už je pozdě?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě najít cesta zpátky k sobě?