Když se moje dcera stala vdovou a její dcera nám změnila život: Po letech se role obrátily

„Mami, já už to prostě nezvládám!“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Bylo to sotva tři týdny od pohřbu jejího manžela Petra a já, Alena, jsem poprvé v životě nevěděla, co říct vlastní dceři. Všechno v našem panelákovém bytě na pražském sídlišti bylo najednou cizí, studené. Terezka, její devítiletá dcera, seděla v koutě a mlčky si hrála s plyšovým medvědem. Vzduch byl plný nevyřčených slov a bolesti.

„Lucko, musíš jíst. Aspoň trochu polévky,“ zkusila jsem opatrně. Lucie jen zavrtěla hlavou a odešla do svého pokoje. Zůstala jsem s Terezkou sama. „Babi, proč maminka pořád pláče?“ zeptala se mě tiše. Co na to říct dítěti, které právě přišlo o tátu? „Maminka je smutná, Terezko. Ale bude to lepší. Musíme být silné.“

Jenže nebylo. Dny se táhly a Lucie se uzavírala do sebe čím dál víc. Přestala chodit do práce, přestala se starat o domácnost. Všechno zůstalo na mně – vaření, úklid, starost o Terezku. Snažila jsem se být tu pro obě, ale začínala jsem být vyčerpaná. Nejhorší bylo sledovat, jak Terezka začíná zlobit. Ve škole měla problémy, doma byla drzá a často křičela na mámu i na mě.

Jednoho večera jsem slyšela hádku z Lucčina pokoje. „Terezo! Okamžitě si ukliď ty věci!“ „Nechci! Ty nejsi táta! Ty mi nemůžeš nic přikazovat!“ Lucie vyběhla na chodbu a rozplakala se. Přiběhla jsem za ní a objala ji. „Lucko, musíš být trpělivá. Terezka to taky těžce nese.“

„Já už nemůžu! Ona mě nenávidí! A já… já mám pocit, že už nikdy nebudu šťastná.“

Bylo mi jasné, že musím zasáhnout. Začala jsem hledat pomoc – psychologa pro Lucii i pro Terezku. Ale Lucie odmítala chodit na terapie. „To je pro slabochy,“ tvrdila tvrdohlavě. Terezka naopak chodila ráda, ale doma byla pořád stejná.

Jednoho dne přišla Lucie domů pozdě večer. Byla rozcuchaná a v očích měla zvláštní lesk. „Byla jsem s kamarádkou na víně,“ řekla neurčitě. Začala víc pít a já měla strach, že se zhroutí úplně. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby si našla novou práci nebo aspoň nějaký koníček, ale všechno odmítala.

Mezitím Terezka začala utíkat z domu. Poprvé ji našli policisté v parku u školy. Podruhé ji přivedla sousedka z vedlejšího vchodu. „Babi, já už nechci být doma,“ řekla mi jednou večer do polštáře. „Maminka mě nemá ráda.“

Cítila jsem bezmoc a vztek zároveň – na Petra, že nás opustil; na Lucii, že nedokáže být matkou; na sebe, že nejsem schopná rodinu udržet pohromadě.

Roky plynuly a situace se jen pomalu lepšila. Lucie si nakonec našla práci v knihovně a začala chodit na terapii – až když jí hrozilo odebrání Terezky do péče sociálky. Terezka přešla na gymnázium a začala se věnovat atletice. Ale vztah mezi matkou a dcerou zůstal napjatý.

Pak přišla další rána – můj manžel Karel dostal infarkt a zemřel během jedné noci. Najednou jsem byla vdova já. Lucie mi chtěla pomáhat, ale já cítila jen prázdnotu a vztek na celý svět.

Jednoho večera jsme seděly s Lucií u stolu a mlčky popíjely čaj. „Mami… teď už ti asi rozumím,“ řekla najednou tiše. „Když Petr umřel, myslela jsem si, že už nikdy nebudu schopná žít dál. A teď vidím tebe… jak jsi silná.“

Rozplakala jsem se. „Nejsem silná, Lucko. Jen už nemám sílu bojovat.“

Terezka přišla domů později a našla nás obě uplakané v kuchyni. Sedla si k nám a poprvé za dlouhou dobu mě objala. „Babi… promiň za všechno.“

Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme na procházky do Stromovky, pekly koláče podle Karlova receptu, povídaly si o všem možném i nemožném.

Po několika měsících mi Lucie oznámila: „Mami, mám někoho nového.“ Byla šťastná jako už dlouho ne – a já poprvé pocítila naději.

Terezka mezitím odmaturovala a chystala se na vysokou školu do Brna. Při loučení mi řekla: „Babičko, děkuju ti za všechno. Bez tebe bych to nezvládla.“

Dnes sedím sama v našem bytě a přemýšlím nad tím vším, co jsme prožily. Ztráta bolí – ale možná právě díky ní jsme si k sobě našly cestu zpět.

Někdy si říkám: Musí člověk přijít o všechno, aby pochopil hodnotu rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?