Když se život rozpadá: Příběh Jany, osamělé matky z pražského Jižního Města

„Tohle už nezvládnu…“ šeptám sama sobě, zatímco sedím na okraji rozvrzané postele v našem malém bytě na Jižním Městě. Je tma, venku hučí tramvaje a já slyším jen tiché oddechování svého syna Tomáška z vedlejšího pokoje. V ruce svírám složenku na elektřinu, kterou nemám z čeho zaplatit. V hlavě mi běží jediná otázka: Jak jsem se sem dostala?

„Jano, tohle není život pro dítě,“ slyším v hlavě hlas své matky. „Měla bys se vrátit domů na vesnici. Tady tě nikdo nepodrží.“ Ale já vím, že domů už cesta nevede. Po tom všem, co mi řekli, po těch hádkách kvůli tomu, že jsem odešla od Tomášova otce – od Karla, který nikdy nepřestal pít a nikdy mě neuhodil jen proto, že jsem byla rychlejší než jeho ruka.

„Mami, proč nemáme tatínka?“ ptal se mě Tomášek minulý týden, když jsme šli z hřiště. „Všichni ho mají.“ Zastavila jsem se a dívala se mu do očí. „Protože někdy je lepší být jen s mámou,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že to pochopí. Ale jak to má pochopit pětiletý kluk?

Každý den je boj. Ráno vstávám dřív než Tomášek, abych mu připravila snídani – většinou jen chleba s máslem nebo jogurt z akce v Albertu. Pak ho vedu do školky a spěchám do práce – dělám uklízečku v kancelářské budově na Pankráci. Je to práce pod úroveň, jak by řekla má sestra Petra, která si žije svůj bezstarostný život s manželem v rodinném domku za Prahou. Ale já nemám na výběr.

„Jano, proč si nenajdeš lepší práci? Vždyť máš maturitu!“ vyčítala mi Petra naposledy u babičky na oslavě. „Protože někdo musí platit nájem a starat se o dítě,“ odpověděla jsem jí tehdy podrážděně. „A ne každý má manžela, co všechno zařídí.“ Od té doby jsme si moc nevolaly.

Nejhorší jsou večery. Když Tomášek usne a já sedím sama v kuchyni s hrnkem levného čaje. Přemýšlím o tom, jestli jsem udělala správně, když jsem Karla opustila. Jestli bych neměla být silnější a snést víc – kvůli synovi. Ale pak si vzpomenu na jeho křik, na rozbité skleničky a na strach, který jsem cítila pokaždé, když přišel domů opilý.

Jednou večer mi volala máma. „Jano, co budeš dělat? Slyšela jsem od Petry, že ti hrozí exekuce.“ V očích mě pálily slzy. „Nevím, mami. Nějak to zvládnu.“ „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá…“ povzdechla si a zavěsila. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy jindy.

Někdy mám pocit, že mě Praha dusí. Všude kolem jsou lidé – v metru, v obchodech, na ulici – ale nikdo si mě nevšímá. Jsem pro ně jen další unavená ženská s dítětem za ruku. Přitom bych tak ráda měla někoho blízkého. Kamarádky se mi rozprchly – některé mají vlastní rodiny, jiné mě přestaly zvát na kafe, protože „už nejsi ta stará Jana“. Možná mají pravdu.

Jednoho dne přišel dopis ze školky: „Vaše dítě má opakovaně nedostatečné oblečení do zimy.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Vždyť dělám všechno pro to, aby Tomášek měl aspoň teplou bundu! Ale novou si dovolit nemůžu. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli nejsem špatná matka.

Pak přišla zima a s ní další problémy – Tomášek onemocněl a já musela zůstat doma. Šéfová mi dala jasně najevo, že pokud budu chybět ještě jednou, najde si někoho jiného. „Paní Novotná,“ řekla mi ledově do telefonu, „tady nejsme charita.“

Začala jsem hledat pomoc – sociální dávky, příspěvek na bydlení… Ale úřednice na úřadě byla neústupná: „Musíte doložit příjmy za poslední tři měsíce a potvrzení od otce dítěte.“ Jak jí mám vysvětlit, že Karel je někde v hospodě a o syna se nestará? Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Jednou večer jsem seděla s Tomáškem u stolu a on se mě zeptal: „Mami, proč jsi smutná?“ Usmála jsem se na něj přes slzy: „Protože někdy je toho na mámu moc.“ On mě objal svýma malýma ručičkama a řekl: „Já tě mám rád.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím vydržet.

Začala jsem psát svůj příběh do deníku – možná jednou budu mít odvahu ho někomu ukázat. Možná nejsem jediná máma v Praze, která bojuje sama za sebe i za své dítě. Možná nás je víc.

Někdy přemýšlím: Kde bych dnes byla, kdybych měla víc podpory? Kdybych nebyla tak sama? A hlavně – proč je v Česku pořád tak těžké říct si o pomoc?