Když Vánoce nejsou o pokoji: Příběh snachy a tchyně

„Proč to zase všechno padá na mě?“ ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem v kuchyni míchala bramborový salát a v duchu počítala, kolik ještě zbývá řízků osmažit. V obýváku se smáli manželovi bratři, tchán naléval slivovici a moje tchyně, paní Věra, stála ve dveřích s rukama v bok.

„Evo, nezapomeň, že letos čekáme i tetu Alenu s rodinou. Bude nás patnáct. Doufám, že zvládneš i bezlepkové cukroví pro malou Klárku,“ řekla tónem, který neumožňoval odpor.

Přikývla jsem, ale uvnitř mě to vřelo. Proč je to vždycky na mně? Proč nemůže pomoct třeba Jana, manželova sestra? Proč se všichni tváří, že je samozřejmé, že já, snacha z Prahy, budu otročit v kuchyni celé svátky?

Vzpomněla jsem si na loňský Štědrý den. Byla jsem vyčerpaná, s rukama rozpraskanýma od mytí nádobí a s hlavou plnou výčitek, že jsem zapomněla na bezmasou variantu pro bratrance Tomáše. Tchyně mi pak celou večeři připomínala, jak je důležité myslet na všechny. Manžel Petr jen pokrčil rameny: „Víš, jak to máma myslí.“

Letos jsem si slíbila, že to bude jinak. Ale teď, když stojím v kuchyni jejich panelákového bytu v Brně a slyším z obýváku smích a cinkání skleniček, mám pocit, že jsem zase v pasti.

„Evo, kde je ten salát?“ ozve se Věra netrpělivě.

„Už to bude,“ odpovím a snažím se potlačit slzy. V tu chvíli do kuchyně nakoukne Jana.

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptá se tiše.

Chci říct ano, ale vím, že to myslí jen ze slušnosti. Loni mi nabídla pomoc až poté, co bylo všechno hotové. „Ne, děkuju,“ odpovím automaticky.

Když konečně usedáme ke stolu, cítím se prázdná. Všichni chválí jídlo, ale nikdo se nezeptá, jak mi je. Tchyně rozdává dárky a já dostanu sadu utěrek – prý abych měla do čeho utírat nádobí.

Po večeři odcházím na balkon. Je mi zima, ale potřebuju být chvíli sama. Přemýšlím o svých rodičích v Hradci Králové – tam jsme Vánoce slavili v klidu a s úsměvem. Tady mám pocit, že jsem jen služka.

Petr za mnou přijde až po půl hodině.

„Co je ti?“ ptá se.

„Nic,“ zalžu. „Jen jsem unavená.“

„Víš, máma je prostě taková. Neber si to.“

„Ale proč to musí být vždycky na mně? Proč nemůže pomoct i někdo jiný?“ vyhrknu.

Petr pokrčí rameny: „To je tradice.“

Letos jsem si řekla dost. Když mi Věra začala volat už v listopadu s dotazy na menu a seznamem úkolů, řekla jsem jí do telefonu: „Věro, letos bych ráda, aby se na přípravě večeře podílela celá rodina. Sama to nezvládnu.“

Nastalo ticho. Pak se ozvalo: „No dobře… Ale víš přece, že já už na to nemám sílu.“

„Právě proto by bylo fér rozdělit práci mezi všechny,“ trvala jsem na svém.

Petr byl překvapený: „To jsi jí fakt řekla?“

„Ano. A myslím to vážně.“

Den před Štědrým dnem jsme přijeli do Brna. Věra byla odměřená. Jana se tvářila provinile a Petr byl nervózní.

Ráno jsem svolala rodinnou poradu.

„Letos bych ráda, abychom si přípravy rozdělili,“ začala jsem nejistě.

Ticho. Pak promluvil Petrův mladší bratr Michal: „Já můžu smažit řízky.“

Jana přikývla: „Já udělám cukroví.“

Tchán zamumlal: „Já nakrájím chleba.“

Věra mlčela. Nakonec jen řekla: „Tak dobře.“

Bylo to poprvé za osm let našeho manželství, kdy jsem necítila vztek ani bezmoc. Práce šla rychleji a večer jsme si poprvé sedli ke stolu všichni společně – unavení, ale spokojení.

Po večeři mi Jana podala ruku: „Díky, žes to řekla nahlas. Já bych na to nikdy neměla odvahu.“

Věra mi při odchodu podala krabičku domácího cukroví: „Letos jsi byla statečná. Asi bychom měli něco změnit.“

Stála jsem na chodbě paneláku a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Teď se ptám sama sebe: Kolik z nás mlčí jen proto, aby byl klid? A kolik z nás by dokázalo změnit rodinné tradice, kdyby našli odvahu říct ne?