Lékař, který chtěl zaplatit předem: Příběh, na který nikdy nezapomenu

„To snad nemyslíte vážně, pane doktore! Můj syn potřebuje pomoc hned!“ křičela na mě paní Novotná, zatímco držela v náručí svého bledého, sotva dýchajícího syna. Bylo už po deváté večer a já měl za sebou nekonečně dlouhou službu na pohotovosti v malém městě kousek od Brna. V čekárně bylo ticho, jen její zoufalý hlas se odrážel od stěn.

V hlavě mi hučelo. Už několik měsíců jsem byl pod tlakem vedení – „Tomáši, musíš být přísnější s platbami! Nemůžeme pořád léčit zadarmo!“ opakovala mi vrchní sestra i ředitelka kliniky. Věděl jsem, že pokud budu dál přehlížet nezaplacené účty, přijdu o prémie. Ale teď přede mnou stála matka s dítětem, které očividně potřebovalo okamžitou pomoc.

„Paní Novotná, já vás chápu, ale pravidla jsou jasná. Bez zaplacení nemůžu zahájit léčbu,“ řekl jsem tiše a cítil, jak se mi svírá žaludek. Její oči se zalily slzami. „Nemám u sebe ani korunu! Prosím vás, vždyť je to dítě!“

V tu chvíli jsem si vzpomněl na svého syna Filipa. Taky měl kdysi záchvat astmatu a já byl tehdy jen bezmocný rodič. Ale teď jsem byl na druhé straně – já byl ten, kdo rozhodoval.

„Můžete mi aspoň slíbit, že to zítra přinesete?“ zeptal jsem se zoufale. Paní Novotná jen zavrtěla hlavou: „Já… já nevím, kde ty peníze vezmu.“

Za oknem houkala sanitka a já slyšel v hlavě hlas svého otce: „Tomáši, nikdy nezapomeň, proč jsi chtěl být lékařem.“ Ale realita byla jiná. Účty za nájem ordinace, splátky za nový rentgen, tlak od vedení…

Nakonec jsem udělal to nejhorší rozhodnutí svého života. „Omlouvám se, ale musíte nejdřív zaplatit.“

Paní Novotná se rozplakala a odešla s dítětem v náručí. Zůstal jsem stát v prázdné ordinaci a cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě.

Domů jsem dorazil až kolem půlnoci. Manželka Jana už spala, ale já nemohl usnout. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel, jestli jsem udělal správnou věc. Ráno mě probudil telefonát. Volala mi vrchní sestra: „Tomáši, ten kluk od Novotných skončil v nemocnici v Brně. Prý je ve vážném stavu.“

Srdce mi bušilo až v krku. Okamžitě jsem si vzal auto a jel do nemocnice. Tam mě čekala paní Novotná s uplakanýma očima. „Kdybyste nám pomohl hned, možná by na tom nebyl tak špatně,“ řekla tiše.

Chtěl jsem jí něco říct, omluvit se, vysvětlit… Ale slova mi uvízla v krku. Věděl jsem, že žádná omluva tohle nenapraví.

Celý den jsem chodil po nemocnici jako tělo bez duše. Když jsem večer přišel domů, čekala mě další hádka s Janou. „Co se s tebou děje? Jsi poslední týdny úplně mimo! Myslíš jen na peníze a práci!“ vyčetla mi.

„Já už nevím, co je správné,“ vyhrkl jsem zoufale. „Chci být dobrý lékař i otec… Ale mám pocit, že selhávám ve všem.“

Jana mě objala a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčeli beze slov.

Dny plynuly a já nemohl zapomenout na pohled paní Novotné ani na svého syna Filipa, který se mě jednou zeptal: „Tati, proč jsi vlastně doktor?“

Od té doby se snažím najít rovnováhu mezi pravidly a lidskostí. Vím ale jedno – některá rozhodnutí nás budou pronásledovat celý život.

Možná bych měl být tvrdší k systému a ne k lidem. Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v dnešní době skloubit svědomí s realitou českého zdravotnictví?