„Mami, já ti to dítě nedám“ – Příběh manželství ve stínu neplodnosti

„A kdy už konečně přijde to miminko?“ ozvalo se zpoza talíře s knedlíky. Tchyně, paní Novotná, se na mě upřeně zadívala, jako by čekala, že zázrakem právě teď oznámím radostnou novinu. Petr seděl vedle mě, ruce sevřené v klíně, pohled upřený do ubrusu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se celý svět zastavil a všichni čekají jen na mou odpověď.

„No… my…“ začala jsem nejistě, ale Petr mě rychle přerušil: „To je složité, mami.“

Ticho. Jen hodiny na zdi tikaly a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Všichni u stolu – jeho sestra Jana s manželem, dokonce i malý Tomášek – se na nás dívali. Všichni čekali.

V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsme s Petrem seděli v kuchyni a on mi šeptal: „Neboj, jednou to přijde.“ Jenže už jsme věděli, že nepřijde. Po letech vyšetření a pokusů nám lékařka v Motole řekla to hrozné slovo: neplodnost. A přestože jsme si slíbili, že to zvládneme spolu, Petr o tom doma nikdy nemluvil. Ne s matkou. Ne s nikým.

„Vždyť už jste spolu osm let,“ pokračovala tchyně, „a všichni kolem mají děti… Jana má dva, i Lenka od sousedů už je podruhé těhotná.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí půda pod nohama. Všechno ve mně křičelo: Řekni jí to! Ale Petr mlčel. A tak jsem mlčela taky.

Po obědě jsem se zavřela v koupelně a pustila vodu, abych mohla potichu plakat. Slyšela jsem za dveřmi Petrův hlas: „Mami, nech to být.“

„Ale proč? Co je špatně? Proč mi nic neřeknete?“

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven. „Paní Novotná…“ začala jsem tiše. Všichni se otočili. „My… nemůžeme mít děti.“

Ticho bylo ještě hlubší než předtím. Tchyně zbledla a Jana si zakryla ústa rukou.

„To přece není možné,“ zašeptala tchyně. „To musí jít nějak vyřešit! Dneska je medicína tak daleko…“

Petr konečně zvedl hlavu: „Mami, prosím tě…“

Ale ona pokračovala: „A co adopce? Nebo umělé oplodnění? Proč jste mi nic neřekli?“

Cítila jsem se jako nahá uprostřed náměstí. Všichni na mě hleděli a já měla pocit, že je to všechno moje vina. Že jsem selhala jako žena, jako manželka, jako snacha.

Doma jsme se s Petrem pohádali. „Proč jsi jí to řekla?“ vyjel na mě. „Tohle je naše věc!“

„Ale já už to nevydržím! Každou návštěvu ty narážky… Každý pohled… Já už nemůžu!“

Petr mlčel a pak odešel do ložnice. Slyšela jsem ho plakat. Poprvé za celých osm let.

Další dny byly tiché a studené. Tchyně mi volala každý večer a nabízela rady: bylinky od paní Květy z vesnice, kontakt na kliniku v Brně, dokonce i modlitby v kostele. Já jen kývala hlavou a snažila se nezhroutit.

Jednou večer přišla Jana. Sedly jsme si ke kávě a ona mi položila ruku na rameno: „Lucko, já vím, že je to těžké. Ale máma to myslí dobře… Ona jen neumí být jiná.“

„Já vím,“ vzlykla jsem. „Ale já už nevím, jak dál.“

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „A co ty? Chceš vůbec děti? Nebo je to jen kvůli nim?“

Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Nikdy jsem si ji pořádně nepoložila. Tolik let jsem žila v přesvědčení, že musím – protože to ode mě všichni čekají.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas: „Možná bych mohla být šťastná i bez dětí.“

Petr se pomalu smiřoval s tím, že jeho rodina nebude nikdy stejná jako ta jeho sestry. Ale začali jsme spolu zase mluvit – o dovolené v Tatrách, o novém kole pro něj, o tom, že možná adoptujeme psa z útulku.

Tchyně se s tím nikdy úplně nesmířila. Pořád doufá v zázrak a občas mi pošle článek o zázračných léčitelích nebo mi připomene, že ještě nejsme tak staří. Ale já už vím, že její očekávání nejsou moje povinnost.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro tolik lidí mateřství jediným smyslem života ženy? Proč je tak těžké přijmout jinou cestu? Možná nejsem dokonalá snacha ani manželka – ale možná poprvé v životě začínám být sama sebou.

Co myslíte – dá se vůbec v Česku žít šťastně bez dětí? A proč je pro tolik rodin tak těžké přijmout jinou představu štěstí?