„Moje děti a vnoučata jsou tak nevděčné, že mi docházejí slova“: Nikdy jsem si nemyslela, že zestárnu sama

„Mami, já teď opravdu nemůžu. Mám toho v práci moc a děti mají trénink.“ Hlas mé dcery Lenky zněl do telefonu unaveně, skoro podrážděně. Bylo pondělí odpoledne a já seděla u kuchyňského stolu v našem malém bytě na Jižním Městě, obklopená tichem, které mě dusilo. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. V ruce jsem svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl.

„To nevadí, Leni,“ odpověděla jsem tiše, i když mi v krku narůstala křeč. „Jen jsem si říkala, jestli byste se s dětmi nezastavili na chvilku. Upekla jsem štrúdl.“

„Mami, fakt to nejde. Zkusím příští týden, jo?“ A bylo ticho. Telefon ohluchl a já zůstala sama se svými myšlenkami.

Nikdy jsem si nemyslela, že zestárnu sama. Když jsme s manželem Karlem vychovávali naše tři děti – Lenku, Pavla a Martinu – byla u nás doma pořád plná kuchyně smíchu, hádek i radosti. Karel byl přísný, ale spravedlivý. Já jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Vařila jsem, prala, běhala na rodičáky, pomáhala s úkoly, šila kostýmy na karnevaly. Vždycky jsem si říkala: „Jednou až budu stará, budou tu děti pro mě tak, jako já byla pro ně.“

Ale Karel zemřel před pěti lety na infarkt. Od té doby se všechno změnilo. Děti mají své životy – Lenka je právnička, Pavel pracuje v IT a Martina učí na základce. Všichni bydlí v Praze, stejně jako já. Ale vidíme se sotva jednou za měsíc. Vnoučata znám spíš z fotek na Facebooku než z reálného života.

Minulý týden jsem měla narozeniny. Seděla jsem u stolu s dortem, který jsem si sama upekla. Čekala jsem, že někdo přijde. Nakonec mi Lenka poslala SMS: „Všechno nejlepší, mami! Dáme si někdy kafe.“ Pavel mi zavolal až večer: „Promiň mami, měl jsem poradu.“ Martina poslala fotku malého Tomáška s nápisem „Všechno nejlepší babi!“ Slzy mi tekly po tváři a já si připadala zbytečná.

Vzpomínám na dětství svých dětí. Jak jsme jezdili na chalupu do Posázaví, jak jsme spolu sbírali houby a večer hráli Člověče, nezlob se. Jak jsme se smáli u stolu a hádali se o poslední kousek bábovky. Tehdy jsem byla šťastná a věřila jsem, že rodina je to nejdůležitější.

Teď mám pocit, že pro své děti už nejsem důležitá vůbec. Když jim volám, mají vždycky naspěch. Když navrhnu společný oběd, nikdy nemají čas. Když nabídnu hlídání vnoučat, řeknou mi, že už mají domluvenou chůvu nebo že děti mají kroužky.

Jednou jsem to nevydržela a řekla Lence do telefonu: „Víš, někdy mám pocit, že už mě nepotřebujete.“ Chvíli bylo ticho a pak řekla: „Ale mami, to není pravda! Jen máme teď všichni hodně práce.“ Ale já slyšela v jejím hlase netrpělivost.

Pavel mi jednou přivezl notebook a řekl: „Mami, nauč se Skype, budeš moct volat vnoučatům.“ Snažila jsem se to naučit, ale technika mi nikdy nešla. Když jsem poprosila Pavla o pomoc, řekl: „Mami, to je jednoduchý! Prostě klikni sem a sem.“ Ale když jsem to zkoušela sama doma, nešlo mi to a nakonec jsem notebook schovala do skříně.

Martina mi jednou řekla: „Mami, musíš být samostatná. My taky nemáme nikoho na pomoc.“ Ale já jsem celý život byla samostatná – jen teď bych chtěla aspoň trochu cítit, že někomu chybím.

Nejhorší jsou večery. Sedím u televize a dívám se na staré české filmy – Chalupáři, Slunce seno… Směju se nahlas jen proto, abych neslyšela to hrozné ticho kolem sebe. Občas zajdu do obchodu jen proto, abych mohla s někým promluvit – třeba s prodavačkou nebo sousedkou z vedlejšího bytu.

Nedávno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. Má taky dospělé děti a vnoučata. Povídaly jsme si o tom, jak je těžké být starý v Praze – všude spousta lidí a přitom tolik samoty.

„Víš co,“ řekla mi paní Novotná jednou večer u kávy v kuchyni, „oni ti mladí dneska žijou jinak než my. Mají svoje starosti a my jsme pro ně jenom kulisa.“

Ale já nechci být kulisa! Chci být součástí jejich života! Chci slyšet smích svých vnoučat v bytě! Chci cítit vůni dětského šamponu ve vaně! Chci být potřebná!

Někdy přemýšlím – kde se stala chyba? Byla jsem moc obětavá? Naučila jsem je brát všechno jako samozřejmost? Nebo je to prostě dnešní dobou?

Minulý pátek jsem seděla na lavičce v parku u metra Háje a pozorovala mladou maminku s kočárkem. Smála se na své dítě a hladila ho po vlasech. Připomnělo mi to dobu, kdy byly moje děti malé. Tehdy mi připadalo samozřejmé všechno jim dávat – čas, lásku i energii.

Teď mám pocit, že už nemám co dávat – protože nikdo nic nechce.

Možná bych měla být ráda za to málo kontaktu, co mám. Možná bych měla být vděčná za SMSky a fotky na Facebooku. Ale proč mě to tak bolí? Proč mám pocit, že už nepatřím nikam?

Moje kamarádka Jarka říká: „Musíš si najít koníčky! Chodím do klubu seniorů na keramiku a je tam sranda!“ Ale já nemám chuť modelovat hrníčky nebo zpívat lidovky. Já chci svoji rodinu!

Někdy mám chuť zavolat dětem a říct jim všechno – jak mě bolí jejich nezájem, jak mi chybí jejich blízkost… Ale bojím se, že by mě považovali za ufňukanou stařenku.

A tak sedím večer u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím – je tohle stáří? Samota mezi lidmi? Je tohle odměna za celoživotní péči?

Možná nejsem jediná… Možná je nás víc…

Řekněte mi – opravdu jsme pro své děti jen kulisa? Nebo je ještě šance něco změnit?