Myčka, která rozbila naši rodinu: Příběh o jedné domácnosti a dvou matkách

„Tohle je můj byt, Jano! A v mém bytě žádná myčka nebude!“ křičela máma tak hlasitě, že sousedka paní Novotná určitě přestala zalévat kytky na balkoně. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Včera večer mi volala tchyně, paní Věra, že nám s Petrem koupí myčku jako svatební dar. Byla jsem nadšená – konečně bych nemusela každý večer stát u dřezu a drhnout talíře po celodenním shonu. Ale dnes ráno se všechno změnilo.

„Mami, vždyť je to jen myčka…“ zkusila jsem opatrně.

„Jen myčka? Ty vůbec nevíš, co to znamená! Všechno se tu změní. Už teď tu není místo, pořád tu někdo něco předělává. A co voda? Co elektřina? Kdo to bude platit?“ Její hlas se třásl vztekem i strachem. Věděla jsem, že nejde jen o spotřebič. Máma nikdy nechtěla přijmout, že už nejsem malá holka, co poslouchá na slovo.

Petr seděl v obýváku a předstíral, že čte noviny. „Jano, řekni jí to,“ zašeptal mi do ucha, když jsem kolem něj prošla. „Věra už tu myčku objednala. Přijde v pátek.“

V pátek! To je za dva dny. Srdce mi bušilo jako splašené. Máma mezitím bouchala hrnci o linku a mumlala si něco o tom, jak se všechno mění k horšímu.

Když jsem byla malá, máma byla všechno – silná, neústupná, vždycky měla pravdu. Táta odešel, když mi bylo osm. Máma mě vychovávala sama a nikdy si nestěžovala. Jenže teď… teď mám pocit, že mě její láska dusí.

Večer jsem volala Věře. „Maminko,“ začala jsem opatrně, „je tu problém s tou myčkou…“

„Jaký problém? To je přece dárek! Každý dneska má myčku. Jana, nenech si od své matky poroučet. Musíš se postavit na vlastní nohy!“

Zavřela jsem oči. Dvě ženy, dvě matky – každá mě tahá na svou stranu. Petr mezitím mlčel a tvářil se, že je to jen ženská záležitost.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V tramvaji jsem přemýšlela: Proč je pro mámu tak těžké přijmout změnu? Proč já nedokážu říct nahlas, co chci? V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Tomáš si všiml mého smutku.

„Co je s tebou?“ zeptal se při obědě.

„Doma máme válku kvůli myčce,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Tomáš se zasmál: „To znám! U nás doma byla válka kvůli mikrovlnce. Máma tvrdila, že z ní dostaneme rakovinu.“

Smála jsem se skrz slzy. Možná to není jen náš problém. Možná je to všude stejné – starší generace se bojí změn a mladší neví, jak jim vysvětlit, že svět je jiný.

Večer jsem seděla s mámou u stolu. „Mami,“ začala jsem tiše, „já už nejsem dítě. Chci mít doma myčku. Chci mít čas na sebe, na Petra… na život.“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Já vím, že už jsi dospělá. Ale bojím se… bojím se, že tě ztratím.“

Poprvé jsem viděla mámu slabou. Objala jsem ji a brečely jsme obě.

V pátek přijela dodávka s myčkou. Petr ji pomáhal stěhovat do kuchyně. Máma stála ve dveřích a dívala se na nás smutnýma očima.

Večer jsme poprvé zapnuli myčku. Seděli jsme v obýváku a poslouchali tiché bublání vody za zavřenými dveřmi kuchyně.

„Tak co?“ zeptal se Petr.

Podívala jsem se na mámu. Usmála se slabě: „Asi si budu muset zvyknout.“

A já si uvědomila, že někdy je těžší změnit staré zvyky než koupit novou myčku.

Někdy přemýšlím: Je správné jít za svým štěstím i za cenu toho, že někoho zraníme? Nebo máme raději ustoupit a žít podle pravidel druhých? Co byste udělali vy?