Nečekaný hovor – Přátelství, které změnilo vše

„Proč teď? Proč po tolika letech?“ šeptala jsem do ticha svého bytu, když jsem zírala na blikající displej telefonu. Na obrazovce svítilo neznámé číslo. Venku bylo dusno, v bytě voněla káva a já si právě dopřávala krátký odpolední spánek, když mě ten hovor vytrhl z polospánku. Zvedla jsem to až na poslední chvíli.

„Dobrý den… Eliško?“ ozval se tichý, chraplavý ženský hlas. V tu chvíli mi srdce vynechalo úder. Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když jsem ho neslyšela přes dvacet let.

„Aleno?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „To jsi ty?“

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo slabé: „Ano. Potřebuju s tebou mluvit. Prosím.“

Alena byla moje nejlepší kamarádka z dětství. Byly jsme nerozlučné – až do té noci, kdy se stalo něco, co nás navždy rozdělilo. Nikdy jsme o tom nemluvily. Nikdy jsme si neodpustily. A teď mi volala po tolika letech?

„Jsem v nemocnici na Karláku,“ pokračovala Alena přerývaně. „Nemám moc času… Prosím, přijď.“

Seděla jsem na posteli a ruce se mi třásly. V hlavě mi vířily vzpomínky: smích na dětském hřišti, naše tajné schovky v lese za vesnicí, ale i ta noc, kdy jsme se pohádaly kvůli Petrovi – mému bratrovi. On byl tehdy v pubertě a já netušila, že mezi nimi něco je. Když jsem je načapala spolu v našem sklepě, zhroutilo se mi všechno, čemu jsem věřila.

Od té doby jsme spolu nepromluvily.

Cesta do nemocnice byla jako cesta do minulosti. Každý krok mě bolel. V hlavě mi zněla slova mámy: „Některé věci je lepší nechat spát.“ Ale já už spát nemohla.

Když jsem vešla do nemocničního pokoje, Alena ležela na posteli, bledá a slabá. Její oči ale pořád zářily tou starou jiskrou.

„Eliško… děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala.

Sedla jsem si k ní a chvíli jsme jen mlčely. Pak začala mluvit.

„Musím ti něco říct. Něco, co jsem ti měla říct už dávno.“

Zatajila jsem dech.

„Tenkrát… s Petrem… nebylo to tak, jak sis myslela. On… byl to on, kdo mě přemluvil. Já jsem byla slabá. Ale pak… pak jsem zjistila, že jsem těhotná.“

Zamrazilo mě.

„Cože?“ vydechla jsem.

Alena se rozplakala. „Moji rodiče mě poslali k tetě do Brna. Tam jsem porodila holčičku. Dali ji k adopci. Nikdy jsem ji neviděla.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Petr nikdy nic neřekl. Rodiče mlčeli. A já žila dvacet let v přesvědčení, že Alena zradila mě – ne naši rodinu.

„Proč jsi mi to neřekla?“ ptala jsem se zlomeně.

„Bála jsem se. Hanbila jsem se. A pak už bylo pozdě…“

Seděla jsem tam dlouho a držela ji za ruku. Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Doma mě čekala máma s tátou. Seděli u stolu a tvářili se provinile.

„Volala nám Alena,“ řekla máma tiše. „Víme to.“

„Proč jste mi to nikdy neřekli?“ vybuchla jsem.

Táta sklopil oči: „Chtěli jsme tě chránit.“

„Chránit? Před čím? Před pravdou?“

Všichni jsme plakali. Poprvé po letech jsme si řekli všechno – o Petrovi, o Aleně, o dítěti, které někde žije a možná ani netuší, kdo jsou její skuteční rodiče.

Další dny byly jako zlý sen. Petr žil už roky v zahraničí a odmítal o minulosti mluvit. Máma se uzavřela do sebe a táta začal pít víc než obvykle.

Já ale nemohla jen tak zapomenout. Začala jsem pátrat po dívce, kterou Alena porodila. Kontaktovala jsem úřady, psala dopisy do Brna, hledala v archivech adopcí. Každý večer jsem seděla u počítače a doufala v zázrak.

Jednou v noci mi přišel e-mail: „Jmenuji se Lucie Novotná a myslím, že jste moje teta.“

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Setkání s Lucií bylo zvláštní – byla krásná, chytrá a tolik podobná Aleně i Petrovi zároveň. Když jsme si povídaly v kavárně na Národní třídě, cítila jsem směs štěstí i bolesti.

„Proč mě nikdo nehledal dřív?“ ptala se Lucie tiše.

Nevěděla jsem, co říct.

Když Alena zemřela pár týdnů poté, stáli jsme všichni u jejího hrobu – já, Lucie i moji rodiče. Petr poslal jen krátký dopis z Německa: „Odpusťte mi.“

Doma po pohřbu jsme seděli u stolu a mlčeli.

Máma vzlykla: „Možná jsme měli být statečnější.“

Já jen tiše přikývla.

A teď tu sedím sama ve svém bytě a přemýšlím: Kolik dalších tajemství ještě naše rodina skrývá? A je vůbec možné opravdu odpustit – sobě i druhým?