Nikdo tě nemůže donutit cítit se méněcenným – jen když to dovolíš: Příběh české rodiny

„Proč jsi zase dostala dvojku z matematiky? Vždyť já v tvém věku měla samé jedničky!“ Matčin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a cítila, jak mi hoří tváře studem. Táta mlčky listoval novinami, jako by se ho to netýkalo. Bratr Petr už dávno zmizel do svého pokoje, aby nemusel být svědkem dalšího výslechu.

„Snažila jsem se, mami…“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to nestačí. Nikdy to nestačilo. V našem panelákovém bytě na pražském Jižním Městě byl úspěch měřený známkami, diplomy a srovnáváním s ostatními dětmi. Moje matka, Jana, byla učitelka češtiny a její očekávání byla stejně vysoká jako police s knihami v našem obýváku.

„Snažit se nestačí! Musíš být nejlepší! Chceš snad skončit jako teta Alena? Ta taky pořád jenom říkala, že se snaží, a podívej se na ni – rozvedená, sama, bez pořádné práce!“

V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Věděla jsem, že máma mě miluje po svém, ale její láska byla tvrdá a podmíněná. Táta byl tichý stín v pozadí, který nikdy nezasáhl. Petr byl její zlatý hoch – sportovec, samé jedničky, oblíbený u všech učitelů. Já byla ta citlivá, ta „problémová“, co pořád něco řeší.

Ve škole jsem byla tichá a nenápadná. Moje kamarádka Lucie mi jednou řekla: „Ty jsi jako myš – všude jsi, ale nikdo tě nevidí.“ Smála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bolelo. Chtěla jsem být vidět. Chtěla jsem být slyšet. Ale bála jsem se.

Všechno se změnilo ve druháku na gymplu. Dostala jsem trojku z fyziky a máma doma vyvolala scénu. Ten večer jsem utekla z bytu a seděla na lavičce v parku pod lampou. Bylo chladno a já brečela do kapesníku. Najednou si ke mně přisedla naše třídní profesorka, paní Novotná. „Co se děje?“ zeptala se tiše.

Všechno ze mě vypadlo – strachy, pocity méněcennosti, tlak doma. Poslouchala mě dlouho a pak řekla větu, která mi změnila život: „Nikdo tě nemůže donutit cítit se méněcenným – jen když to dovolíš.“

Ta slova mi zněla v hlavě celé týdny. Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala své pocity a malé úspěchy – i když to byla jen pochvala od Lucie nebo úsměv od kluka z vedlejší třídy. Pomalu jsem začala věřit, že mám právo být sama sebou.

Doma to ale nebylo lehké. Máma si všimla změny: „Co to s tebou je? Jsi drzá! Dřív jsi byla hodnější.“

Jednou večer při večeři jsem sebrala odvahu: „Mami, já nejsem ty. Nejsem Petr. Jsem já – a chci být šťastná i s dvojkou z matiky.“

Nastalo ticho. Táta poprvé zvedl oči od novin: „Nech ji být, Jano. Je to její život.“

Máma vstala od stolu a práskla talířem do dřezu. „Tak si dělej co chceš! Ale až selžeš, nechoď za mnou!“

Bylo to jako bodnutí nožem. Ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé jsem řekla nahlas to, co mě dusilo celé roky.

Na gymplu jsem začala chodit do dramatického kroužku. Na jevišti jsem mohla být kdokoli – silná královna i zranitelná dívka. Lucie mě podporovala: „Jsi skvělá! Konečně tě vidím.“

Jednou přišla máma na představení. Seděla v první řadě s kamennou tváří. Po potlesku odešla beze slova domů.

Doma bylo dusno několik dní. Pak mi nechala na stole lístek: „Viděla jsem tě jinak. Možná ti křivdím.“

Bylo to málo, ale pro mě znamenalo hodně.

Po maturitě jsem chtěla studovat psychologii. Máma byla proti: „To není pořádná práce! Budeš mít hladovou mzdu!“ Ale já už věděla své.

Dnes pracuji jako školní psycholožka na základce v Praze 4. Pomáhám dětem, které mají pocit, že nejsou dost dobré. Někdy slyším ve svých slovech ozvěnu paní Novotné.

S mámou máme vztah lepší – ne dokonalý, ale upřímnější. Petr žije v Brně a voláme si jen občas.

Někdy si říkám: Kolik dětí ještě musí vyrůst s pocitem, že nikdy nejsou dost dobré? A kolik rodičů si uvědomí, že láska není o známkách?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak jste bojovali s tlakem doma?