Nikdy jsem nepoznala lásku: Příběh o rodině, vině a nenaplnění

„Proč jsi zase dostala dvojku z matematiky? Podívej se na Aničku, ta má samé jedničky!“ slyším matčin hlas, ostrý jako břitva, zatímco stojím v předsíni s aktovkou v ruce. Je mi dvanáct a mám pocit, že jsem už teď selhala. Anička stojí vedle mě, usmívá se a v ruce drží diplom za nejlepší žákyni třídy. Otec jen kývne hlavou a vrací se k novinám. Nikdo si nevšimne, že se mi třesou ruce.

Takové scény byly u nás doma na denním pořádku. Všechno se točilo kolem Aničky – byla krásná, chytrá, oblíbená. Já byla ta druhá, ta horší, ta, která nikdy nesplnila očekávání. Když jsem se snažila matce pomoct s večeří, jen odsekla: „Nech to být, zase to pokazíš.“ Když jsem přinesla domů obrázek z výtvarné výchovy, otec ho ani neprohlédl. „Tohle není důležité,“ mávl rukou.

V pubertě jsem začala věřit, že si lásku musím zasloužit. Snažila jsem se být neviditelná, abych nezpůsobila další zklamání. Ale stejně jsem slyšela: „Proč nejsi jako tvoje sestra?“ Anička mě nikdy nebránila. Naopak – užívala si pozornost a obdiv. Jednou večer jsem ji slyšela, jak rodičům říká: „Lucka je divná. Ve škole se s ní nikdo nebaví.“ A oni jen přikývli.

Když mi bylo sedmnáct, poprvé jsem se zamilovala. Jmenoval se Tomáš a byl o rok starší. Pozval mě do kina a já měla pocit, že konečně někdo vidí mě, ne jen stín své sestry. Když jsem to doma oznámila, matka se ušklíbla: „Tomáš? Ten kluk od Novotných? To není žádná partie.“ Otec jen dodal: „Nebuď naivní.“

Tomáš byl první člověk, který mě objal jen tak – bez podmínek. Ale když zjistil, jak moc jsem nejistá a kolik bolesti ve mně je, začal se vzdalovat. „Lucko, já tě mám rád, ale ty si pořád myslíš, že nejsi dost dobrá,“ řekl mi jednou na lavičce v parku. „Já tě neumím přesvědčit.“ A odešel.

Po maturitě jsem odešla studovat do Brna. Doufala jsem, že daleko od rodiny začnu znovu. Ale samota byla všudypřítomná. Když jsem volala domů, matka se ptala jen na Aničku – jak jí jde vysoká škola, jestli má nového přítele. O mně skoro nemluvila. Otec mi jednou řekl: „Ty jsi vždycky byla taková uzavřená.“

Ve dvaceti pěti letech jsem měla za sebou několik krátkých vztahů – všechny skončily stejně. Nedokázala jsem věřit, že mě někdo může mít rád jen tak. V práci jsem byla pečlivá a spolehlivá, ale nikdy jsem si netroufla požádat o povýšení nebo vyšší plat. Měla jsem pocit, že si nic nezasloužím.

Jednoho dne mi zavolala sestra. „Lucko, mamka je nemocná. Měla bys přijet.“ Vrátila jsem se do rodného domu po letech a všechno bylo stejné – starý koberec v předsíni, otcovy noviny na stole, matčin chladný pohled. Anička seděla u postele a hladila matku po ruce. Já stála v koutě a nevěděla, co říct.

Když matka zemřela, otec mi řekl: „Teď musíte držet při sobě.“ Ale mezi mnou a Aničkou zůstala propast. Při dělení pozůstalosti bylo jasné, že rodiče všechno odkázali jí – dům, peníze, šperky po babičce. Mně zůstaly jen staré fotografie a pár knih.

Jednou večer jsme s Aničkou seděly v kuchyni a mlčely. Nakonec jsem se zeptala: „Proč jsi mě nikdy nebránila?“ Podívala se na mě překvapeně: „Já nevím… Myslela jsem, že ti to nevadí.“ Rozplakala jsem se poprvé po letech.

Dnes je mi třicet pět let a stále hledám odpovědi. Naučila jsem se žít sama – mám malý byt v Praze, práci v knihovně a pár známých. Ale když večer usínám, ptám se sama sebe: Je možné naučit se milovat, když vás nikdy nikdo nemiloval? Nebo jsme navždy poznamenaní tím, co jsme doma nedostali?

Možná nejsem jediná. Možná je nás víc – těch, kteří celý život hledají lásku tam, kde ji nikdy nenajdou.

Co myslíte vy? Dá se naučit milovat bez toho, abychom byli sami milováni? Nebo jsme odsouzeni opakovat chyby svých rodičů?