Opustil nás v domě na konci světa: Příběh jedné matky

„Mami, proč tu není tatínek?“ Anička se ke mně tiskla a její hlas se třásl stejně jako moje ruce. Venku zuřila bouřka a starý dům na kraji lesa skřípal pod náporem větru. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Sama jsem tomu nerozuměla. Ještě ráno jsme byli doma v Praze, Petr se tvářil jako obvykle, jen byl možná trochu tišší. Pak přišel s tím, že pojedeme na výlet – prý změna prostředí nám prospěje. Věřila jsem mu. Vždyť byl můj muž, otec naší dcery.

Cesta byla dlouhá a mlčenlivá. Když jsme dorazili k tomu opuštěnému domu, měla jsem špatný pocit. „Neboj se, za chvíli jsem zpátky,“ řekl Petr a zmizel v dešti. Od té chvíle jsme ho s Aničkou neviděly. První noc jsem nespala. Každý zvuk mě děsil, každé šustnutí v křoví za oknem mi připomínalo, že jsme tu samy. Mobilní signál mizerný, elektřina jen občasná – připadala jsem si jako v pasti.

Dny plynuly pomalu. Zásoby jídla byly skromné, voda tekla jen studená a Anička začala kašlat. Zoufalství mě svíralo čím dál víc. Snažila jsem se být silná kvůli ní, ale v noci jsem brečela do polštáře. Proč to Petr udělal? Co jsem provedla? V hlavě mi běžely všechny naše hádky z posledních měsíců – jeho výčitky, že jsem moc starostlivá, že ho dusím. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by nás mohl takhle opustit.

Třetí den jsem se rozhodla jednat. Zabalila jsem Aničku do deky a vydala se pěšky do nejbližší vesnice, která byla podle mapy asi pět kilometrů daleko. Cestou jsme zmokly a Anička plakala zimou i strachem. Když jsme konečně dorazily k prvnímu domu, otevřela nám stará paní – paní Novotná. Okamžitě nás pozvala dovnitř, dala nám čaj a zavolala na obecní úřad.

„To je hrozný, co vám ten váš provedl,“ kroutila hlavou paní Novotná, když jsem jí mezi slzami vyprávěla náš příběh. „Ale nebojte, tady vás nenecháme.“

Díky ní jsme měly kde přespat a obecní úřad mi pomohl kontaktovat sociální pracovnici. Ta mi poradila, co dělat dál – prý to není první případ, kdy muž nechá rodinu napospas. Bylo mi zle z toho, že nejsem jediná.

Za týden se Petr objevil u dveří paní Novotné. Byl klidný, skoro lhostejný. „Přišel jsem si pro věci,“ řekl bez jediného pohledu na Aničku. „Takhle to dál nejde, Lenko. Potřebuju být sám.“

„Jak jsi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil vztekem i bolestí. „Nechal jsi nás tam! Anička je tvoje dcera!“

Petr pokrčil rameny. „Já už to nezvládám. Potřebuju klid.“

Anička se rozplakala a schovala se za mě. Já stála jako přikovaná a v hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem o našem manželství věděla, se rozpadlo v prach.

Po jeho odchodu jsem dlouho seděla u stolu a dívala se na spící Aničku. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc náročná? Měla jsem víc ustupovat? Nebo je chyba v něm?

Začaly týdny plné papírování, návštěv u psychologa a hledání nového bydlení. Pomáhala mi rodina i sousedé z vesnice – nikdy bych nevěřila, kolik laskavosti může člověk najít u cizích lidí.

Jednou večer, když už jsme s Aničkou měly nový malý byt v paneláku ve městě, mi zavolala tchyně: „Lenko, Petr je v nemocnici… prý toho lituje.“

Nevěděla jsem, co cítit – lítost? Vztek? Úlevu? Vzala jsem Aničku za ruku a šly jsme dál životem samy.

Někdy v noci přemýšlím: Může člověk někdy pochopit, proč ho ten druhý opustil? A jak dlouho trvá, než začne znovu věřit lidem?