Přijala jsem ji za vlastní – a přesto mi zlomila srdce

„Proč jsi mi to udělala, Lucie?“ šeptám do tmy, zatímco sedím na kraji postele a v ruce svírám její dopis. Slzy mi stékají po tvářích a v hlavě mi hučí jediná otázka: Kde jsem udělala chybu?

Všechno začalo před deseti lety, když jsem si vzala Petra. Byla jsem tehdy rozvedená, bezdětná, a on měl z prvního manželství osmiletou dceru Lucii. Jeho bývalá žena, Simona, odešla za jiným mužem do Německa a Lucie zůstala s námi. Pamatuju si, jak jsem ji poprvé viděla – stála v předsíni, objímala plyšového medvěda a v očích měla strach. „Ahoj, Lucko,“ usmála jsem se na ni, „máš ráda palačinky?“

Byla jsem odhodlaná být tou nejlepší mámou, jakou si může přát. Každý večer jsem jí četla pohádky, pekla její oblíbené buchty, chodila s ní na balet i na dětská hřiště. Petr pracoval dlouho do noci v nemocnici, takže jsme byly často samy. Snažila jsem se zaplnit prázdné místo v jejím srdci, které tam zanechala její matka. Věřila jsem, že když budu trpělivá a laskavá, jednou mě přijme za svou.

Roky plynuly. Lucie rostla, začala chodit na gymnázium, měla první lásky, první zklamání. Byla jsem u toho, když si zlomila ruku na lyžích, když ji poprvé pozvali na maturitní ples, když se poprvé opila na oslavě. Byla jsem ta, kdo ji držel za ruku, když plakala kvůli klukovi, kdo ji utěšoval, když dostala špatnou známku. Petr byl pořád v práci, a tak jsem byla já ta, kdo ji vedl životem.

Jenže čím byla starší, tím víc se mezi nás vkrádala vzdálenost. Začala být uzavřená, drzá, hádala se kvůli maličkostem. „Ty nejsi moje máma!“ vykřikla jednou, když jsem jí zakázala jít na koncert do Prahy. Tehdy mě to bodlo do srdce, ale říkala jsem si, že je to jen puberta.

Jednoho dne, když jí bylo sedmnáct, přišla domů pozdě v noci. Byla rozrušená, oči měla červené od pláče. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Mlčela. A pak najednou vybuchla: „Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu o mámě? Proč jsi mi lhala, že mě nechtěla?“ Zůstala jsem stát jako opařená. Nikdy jsem jí nelhala – jen jsem nevěděla, jak jí vysvětlit, že Simona odešla dobrovolně a nikdy se neozvala.

Od té chvíle se všechno změnilo. Lucie začala trávit víc času s partou, domů chodila jen spát. Petr si toho skoro nevšiml, byl pořád v práci. Já jsem se snažila, volala jí, psala zprávy, pekla její oblíbené koláče. Odpovědí mi bylo ticho.

A pak přišel ten den. Byla jsem v práci, když mi zavolala sousedka. „Jano, je mi to líto, ale Lucie… viděla jsem ji, jak vynáší z vašeho bytu televizi a notebook. Byla s nějakým klukem.“ Nevěřila jsem tomu. Okamžitě jsem volala Lucii, ale telefon byl vypnutý. Když jsem přijela domů, byt byl vzhůru nohama. Chyběly peníze, šperky po babičce, elektronika. Petr přijel až večer. „To není možné,“ opakoval dokola. Ale bylo.

Dny se táhly v mlze. Policie našla Lucii až po týdnu – byla u matky v Německu. Simona mi volala a řekla mi do očí: „Ona nikdy nebyla vaše. Měla jste si to uvědomit dřív.“

Petr se zhroutil. Vyčítal mi, že jsem Lucii nezvládla, že jsem ji od sebe odtlačila. Já jsem se snažila vysvětlit, že jsem ji milovala jako vlastní, že jsem jí dala všechno. Ale on mě neposlouchal. Začal chodit domů pozdě, přespával v nemocnici. Nakonec mi řekl, že potřebuje čas. Odešel.

Zůstala jsem sama v prázdném bytě, kde na každém kroku byly stopy Lucie. Její fotografie na stěně, její oblíbený hrnek, její knížky. Každý večer jsem si přehrávala v hlavě všechny ty roky – kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem jí říct pravdu o její matce dřív?

Jednou v noci mi přišel dopis. Byla to Lucie. „Promiň, Jano. Neuměla jsem být tvoje dcera. Potřebovala jsem mámu. Ale ty jsi nebyla ona. Možná jednou pochopíš.“

Sedím teď v tichu a přemýšlím, jestli je možné vybudovat skutečnou rodinu bez společné krve. Jestli láska opravdu stačí. Nebo jestli nás minulost vždycky dožene a rozbije všechno, co jsme pracně budovali.

Co myslíte vy? Je možné milovat cizí dítě jako vlastní? Nebo je krev silnější než všechno ostatní?