Proč se máma bojí znovu milovat?

„Mami, a proč ty se s nikým nescházíš?“ ozvalo se zezadu auta, když jsme s Adamem jeli domů z nákupu v Albertu. Jeho hlas byl tichý, ale v tom tichu bylo něco naléhavého. Zatmělo se mi před očima, jako když vám někdo zničehonic vypne světlo v pokoji. Chvíli jsem jen mlčela, ruce pevně sevřené na volantu, a snažila se vymyslet odpověď, která by byla pravdivá, ale ne příliš bolestivá.

„To je složitý, Adame,“ řekla jsem nakonec a doufala, že to bude stačit. Ale on se nenechal odbýt. „Vždyť už je to skoro tři roky, co jste se s tátou rozešli. Nebylo by ti líp, kdybys měla někoho, kdo tě má rád?“

Zastavila jsem na červenou a podívala se na něj do zpětného zrcátka. Jeho oči byly tak podobné těm mým – zvědavé, ale zároveň plné obav. Najednou jsem si uvědomila, že už není to malé dítě, které jsem mohla chránit před vším zlým. Už začínal chápat, že dospělí nejsou neporazitelní.

„Víš, někdy je těžké začít znovu věřit,“ řekla jsem tiše. „Když tě někdo zklame, bojíš se, že se to stane znovu.“

Adam chvíli mlčel. „Ale táta tě přece zklamal, ne ty jeho. Tak proč bys měla být ty ta, kdo se bojí?“

Ta otázka mě zasáhla jako facka. Připomněla mi všechny ty večery, kdy jsem seděla na gauči a čekala na zprávu, která nikdy nepřišla. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mi Petr oznámil, že se zamiloval do jiné. Na to, jak jsem předstírala sílu před Adamem, i když jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků.

Když jsme dorazili domů, Adam mi pomáhal s taškami. V kuchyni se rozhostilo ticho, které jsem nedokázala přerušit. Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se: „A proč se na to ptáš?“

Pokrčil rameny. „Jen jsem si všiml, že jsi často smutná. A taky… kluci ve třídě mají mámy, co mají přítele. A já bych byl rád, kdybys byla šťastná.“

Zamrazilo mě. Takže to není jen o mně, ale i o něm. Moje samota se stala jeho starostí. Najednou mi došlo, že můj strach z dalšího zklamání neubližuje jen mně, ale i jemu. Že ho možná učím bát se blízkosti, aniž bych to chtěla.

Ten večer jsem dlouho seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla paneláků kolem. Vzpomínala jsem na všechny ty pokusy o nové začátky – na trapné schůzky přes seznamky, na ticho po prvních zprávách, které zůstaly bez odpovědi. Na to, jak jsem se pokaždé stáhla zpátky do své ulity, protože bylo jednodušší být sama, než znovu riskovat bolest.

Ale byla to opravdu volba? Nebo jen strach, který mě ovládal?

Druhý den ráno jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Tak co, jak se máte?“ zeptala se a já se přistihla, že jí odpovídám upřímněji než obvykle. „Nějak se mi nedaří najít odvahu začít znovu. Bojím se, že to zase nevyjde.“ Jana se usmála tím svým typickým způsobem. „Víš, já jsem byla sama osm let. A pak jsem potkala Karla v knihovně. Nečekala jsem to. Ale kdybych se pořád bála, nikdy bych ho nepoznala.“

Její slova mi zněla v hlavě celý den. Možná je čas přestat se schovávat za výmluvy. Možná je čas ukázat Adamovi, že i když se bojíme, můžeme to zkusit znovu.

Večer jsem seděla s Adamem u stolu a dívali jsme se na staré fotky. Na jedné jsme byli všichni tři – já, Petr a Adam na výletě v Českém ráji. Adam se usmál. „Bylo to fajn. Ale teď jsme taky dobrý tým, viď?“ Přikývla jsem a pohladila ho po vlasech. „Jsme. Ale možná bychom mohli být ještě lepší tým, kdybych se nebála pustit někoho dalšího k sobě.“

Adam se na mě podíval a v jeho očích jsem viděla naději. „Já bych byl rád, mami.“

Ten večer jsem si poprvé po dlouhé době stáhla aplikaci na seznamování. Srdce mi bušilo až v krku, ale tentokrát jsem to udělala nejen pro sebe, ale i pro něj. Protože možná je čas přestat čekat na zprávu, která nikdy nepřijde, a místo toho napsat tu první.

Možná je čas přestat se bát. Ale jak dlouho trvá, než člověk znovu uvěří, že si zaslouží být šťastný? Má cenu riskovat další zklamání kvůli naději na nový začátek?