Role, ze které není úniku – Příběh české ženy o rodinném vězení

„Proč jsi zase nedala brambory do polévky, jak to dělá moje maminka?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila lžíci na stůl. Petr stál ve dveřích, ruce v bok, a jeho matka, paní Novotná, mě propalovala pohledem. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Bylo to naše společné bydlení, které jsme si s Petrem vybrali, ale od začátku tu byla i jeho rodina. A já? Já jsem byla jen někdo, kdo měl zapadnout do jejich představ.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná nadějí. Věřila jsem, že láska překoná všechno. Ale už na svatbě jsem cítila, že něco není v pořádku. Jeho matka mi šeptala do ucha: „Teď jsi naše, děvče. Doufám, že nezklameš.“ Tehdy jsem to brala jako vtip. Dnes vím, že to byla výstraha.

První měsíce byly plné kompromisů. Petr chtěl, abych chodila na nedělní obědy k jeho rodičům, i když jsem toužila po klidném víkendu jen ve dvou. Když jsem jednou odmítla, přišla mi druhý den SMS od jeho sestry: „V naší rodině se tohle nedělá.“ Připadala jsem si jako vetřelec.

Časem jsem začala ztrácet sama sebe. Přestala jsem nosit oblíbené šaty, protože „jsou moc vyzývavé“. Přestala jsem chodit na jógu, protože „správná žena je doma, ne někde po cvičeních“. Každý den jsem se snažila být lepší, hodnější, víc podle jejich představ. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou. „Myslíš, že je dost dobrá?“ ptala se tiše. „Nevím, mami. Snaží se, ale pořád je to jiné, než jak to bylo u nás doma.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Zavřela jsem se v koupelně a brečela do ručníku, aby to nikdo neslyšel.

Moje vlastní rodina si ničeho nevšimla. Maminka mi vždycky říkala: „Hlavně buď hodná, nenech se vyprovokovat.“ Ale jak dlouho se dá vydržet být hodná, když vás to ničí?

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a v kuchyni mě čekala paní Novotná. „Musíme si promluvit,“ začala. „Petr je poslední dobou nějaký nespokojený. Myslím, že bys měla víc vařit, víc uklízet, víc se snažit. On je zvyklý na jiný standard.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „A co když už nemůžu víc?“ vyhrkla jsem. „Co když už jsem na dně?“

„To je tvoje povinnost,“ odsekla. „Rodina je nejdůležitější.“

Ten večer jsem se poprvé pohádala s Petrem. „Proč se pořád snažíš být někým, kým nejsi?“ křičel na mě. „Proč nemůžeš být jako moje máma?“

„Protože nejsem tvoje máma!“ zakřičela jsem zpátky. „Jsem Jana. A už nevím, kdo vlastně jsem.“

Následující týdny byly peklo. Petr se mnou skoro nemluvil, jeho matka mě ignorovala nebo mi dávala najevo, že jsem k ničemu. Přestala jsem jíst, špatně jsem spala, v práci jsem dělala chyby. Kolegové si začali všímat, že se něco děje. „Jano, jsi v pořádku?“ ptala se mě jednou kolegyně Lenka. „Vypadáš, jako bys nesla celý svět na ramenou.“

Chtěla jsem jí říct pravdu, ale nešlo to. Styděla jsem se. Vždyť jsem přece měla být šťastná – měla jsem manžela, bydlení, práci. Ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednoho dne jsem se zhroutila. Seděla jsem na lavičce v parku a brečela. Zavolala jsem mamince. „Mami, já už nemůžu. Nechci takhle žít.“

„Musíš vydržet, Janičko. Všechno se časem spraví,“ odpověděla. Ale já už nevěřila.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla, jak se cítím. „Jano, vy jste ztratila samu sebe,“ řekla mi. „Musíte najít cestu zpátky.“

Ale jak? Když jsem se pokusila s Petrem mluvit, jen mávl rukou. „To jsou ženské řeči. Všichni mají problémy. Přestaň si vymýšlet.“

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli mám sílu odejít. Co když to nezvládnu? Co když zůstanu sama? Ale co když zůstanu a už nikdy nebudu šťastná?

Dnes je to už několik let. Po dlouhém boji jsem se rozhodla odejít. Bylo to těžké, bolelo to, ale přežila jsem. Našla jsem si malý byt, začala znovu chodit na jógu, vrátila se ke svým přátelům. Není to jednoduché. Občas mám pocit, že jsem selhala. Ale když se podívám do zrcadla, vidím zase sebe.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije v podobném vězení? Mají odvahu odejít? A co bych poradila sama sobě, kdybych mohla vrátit čas? Co byste udělali vy na mém místě?