Šedesátiny v prázdném bytě: Když ani vlastní rodina nestačí

„Mami, my fakt dneska nemůžeme. Máme toho moc. A víš, že Anička má teď ty zkoušky…“

Stála jsem u okna svého bytu na Jižním Městě, telefon v ruce, a dívala se na šedivou oblohu. Venku mrholilo a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Bylo to poprvé za posledních třicet let, co jsem měla narozeniny úplně sama. Šedesátiny. Člověk by čekal, že aspoň na takový den přijde rodina. Ale místo toho jsem slyšela jen omluvy a výmluvy.

„Ale Petře, vždyť jsem se na vás tak těšila… Upekla jsem tvůj oblíbený makovec, koupila jsem i tu drahou kávu, co máš rád…“

„Mami, nezlob se, fakt to nejde. Zastavíme se někdy příští týden, jo?“

Telefon ohluchl. Zůstala jsem stát v kuchyni, kde vonělo čerstvě upečené pečivo a na stole ležely tři talíře – pro mě, pro Petra a pro jeho ženu Aničku. Místo smíchu a povídání tu bylo jen ticho.

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na fotku malého Vojtíška, mého vnuka. Ani on dnes nepřijde. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem Petrovi pomáhala – když byl malý a jeho otec nás opustil, když měl problémy ve škole, když si nemohl najít práci. A pak ten byt! Dala jsem jim svůj starý byt na Vinohradech, aby měli kde začít s rodinou. Sama jsem se odstěhovala sem, do paneláku na okraji Prahy. Byla jsem pyšná, že jim můžu pomoct.

Ale poslední roky se něco změnilo. Petr byl pořád zaneprázdněný, Anička mě začala brát spíš jako povinnost než jako rodinu. Když potřebovali pohlídat Vojtíška nebo půjčit peníze na opravu auta, byli tu hned. Ale když jsem potřebovala já…

Vzpomínám si na loňské Vánoce. Přinesla jsem jim dárky – ručně pletené ponožky pro Aničku, stavebnici pro Vojtíška a knihu pro Petra. Seděli u stolu, ale v očích měli spíš únavu než radost. „Mami, nemusíš nám pořád něco dávat,“ řekla tehdy Anička tiše.

A dnes? Dnes mi nedali ani čas.

Zazvonil zvonek. Srdce mi poskočilo – třeba si to rozmysleli! Ale za dveřmi stála sousedka paní Novotná s malou kyticí narcisů.

„Všechno nejlepší, Alenko! Slyšela jsem, že máš dneska kulatiny.“

Usmála jsem se a pozvala ji dál. Seděly jsme spolu u kávy a povídaly si o životě. Paní Novotná je vdova už deset let a děti má v Brně. „Víš, Alenko,“ řekla najednou, „já už dávno pochopila, že nemůžeme čekat vděk od dětí. Mají svůj život.“

Přikývla jsem, ale v srdci mě to bolelo. Je to opravdu tak? Dala jsem Petrovi všechno – svůj čas, energii i střechu nad hlavou. A přesto to nestačilo.

Večer jsem seděla u televize a přemýšlela o svém životě. Co jsem udělala špatně? Byla jsem příliš obětavá? Měla jsem být přísnější? Nebo je chyba v dnešní době, kdy jsou lidé zahledění do sebe?

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Všechno nejlepší k narozeninám, mami! Omlouvám se ještě jednou. Petr.“

Krátká zpráva bez emocí. Ani slovo o tom, že by mě chtěli vidět.

Rozhodla jsem se jít ven. Prošla jsem se po sídlišti a zastavila se v parku u dětského hřiště. Seděla tam mladá maminka s chlapečkem. Chlapec upadl a rozplakal se.

„Neboj se, maminka je tady,“ utěšovala ho žena.

Dívala jsem se na ně a vzpomněla si na doby, kdy byl Petr malý a já pro něj byla celý svět.

Cestou domů jsem potkala starého známého z práce, pana Hrdličku.

„Aleno! Jak se máš? Slyšel jsem od Novotné, že jsi měla narozeniny! To už je šedesát?“

Usmála jsem se: „Ano… A víte co? Poprvé v životě mě to opravdu bolí.“

Pan Hrdlička pokýval hlavou: „To znám. Moje dcera žije v Plzni a vidíme se jednou za rok. Ale víš co? Začal jsem chodit do klubu seniorů. Je tam fajn parta – hrajeme karty, jezdíme na výlety… Přidej se někdy.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad jeho slovy. Možná je čas přestat čekat na vděk od těch nejbližších a začít žít i pro sebe.

Večer mi volala paní Novotná: „Alenko, nechceš jít zítra se mnou do divadla? Mám dvě vstupenky.“

Souhlasila jsem.

Když jsem si lehla do postele, poprvé po dlouhé době jsem necítila jen smutek, ale i malou jiskřičku naděje.

Možná je opravdu čas začít myslet i na sebe.

A tak se ptám: Je správné dávat dětem všechno – i za cenu vlastní samoty? Nebo bychom měli myslet víc na sebe? Co byste udělali vy?