Slibuji, že všechno změním. Příběh Jany z Brna

„Jano, prosím tě, pojď už, máme zpoždění!“ volala na mě mamka z předsíně, zatímco jsem se zoufale snažila najít klíče od auta. Byla sobota ráno a já měla v hlavě jedinou myšlenku: přežít další návštěvu babičky bez hádek. Všechno se ale změnilo v okamžiku, kdy jsem v supermarketu u regálu s pečivem zahlédla postavu, kterou bych poznala i po letech – Petr. Můj bývalý manžel. Ten, kvůli kterému se naše rodina rozpadla.

Zastavila jsem se jako přimražená. Srdce mi bušilo až v krku. „Jano?“ ozvalo se tiše za mnou. Otočila jsem se a naše pohledy se střetly. „Co tady děláš?“ vydechla jsem, aniž bych si to uvědomila. Petr stál nejistě, v ruce rohlík a v očích něco, co jsem kdysi znala – lítost.

„Chtěl jsem tě vidět,“ řekl tiše. „Musíme si promluvit.“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky – hádky, jeho odchody, moje slzy, ticho u večeře, když děti předstíraly, že nevidí, jak se trápím. A pak ten den, kdy odešel definitivně. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi a matkou, která mi nikdy nezapomněla připomenout, že jsem si špatně vybrala.

„Není o čem mluvit,“ procedila jsem mezi zuby a otočila se k odchodu. Petr mě ale chytil za ruku. „Jano, prosím. Vím, že jsem ti ublížil. Ale změnil jsem se. Potřebuju ti něco říct.“

V tu chvíli kolem nás prošla mamka s vozíkem a zamračila se. „To snad není pravda! Ty ses s ním zase začala bavit?“ zasyčela na mě a táhla mě pryč. „Jestli si myslíš, že ti tohle ještě jednou dovolím…!“

Celou cestu domů bylo dusno. Děti seděly vzadu a mlčely. Věděly, že když je ticho, je zle. Mamka mi v autě vyčetla všechno – od špatného výběru partnera až po to, že neumím vychovávat děti. „Kdybys mě poslouchala, nikdy bys nebyla tam, kde jsi teď,“ zakončila svůj monolog.

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme byli všichni spolu – já, Petr a děti na výletě v Beskydech. Vypadali jsme šťastně. Ale byla to jen iluze? Nebo jsme opravdu někdy byli rodina?

Telefon zavibroval. SMS od Petra: „Prosím tě, dej mi šanci ti to vysvětlit. Potřebuju tě vidět.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem odepsala: „Zítra v osm u řeky. Ale jen na chvíli.“

Noc byla dlouhá a plná neklidu. Přemýšlela jsem o všem, co se stalo – jak jsme se s Petrem poznali na vysoké v Brně, jak jsme plánovali společný život, jak jsme si slibovali, že budeme vždycky spolu. A pak přišly první problémy – jeho práce v Praze, moje únava z dětí, hádky kvůli penězům i jeho pozdní příchody domů.

Ráno jsem šla k řece s těžkým srdcem. Petr už tam čekal. „Jano,“ začal opatrně, „vím, že jsem ti zničil život. Ale pochopil jsem to až teď. Chci být lepším otcem pro děti… a možná i lepším člověkem pro tebe.“ Díval se na mě upřímně a já cítila, jak ve mně bojují vztek i touha odpustit.

„Nevím, jestli to ještě jde,“ řekla jsem tiše. „Děti tě potřebují… ale já nevím, jestli ještě dokážu věřit.“ Petr sklopil hlavu: „Udělám cokoliv, abych ti to dokázal.“ V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o něj – jde o mě samotnou. O to, jestli dokážu pustit minulost a začít znovu.

Když jsem přišla domů, mamka už čekala v kuchyni s kávou a výrazem plným obav i výčitek. „Byla jsi za ním?“ zeptala se bez obalu.

„Ano,“ přiznala jsem.

„A co ti slíbil tentokrát? Že všechno změní?“ ušklíbla se.

„Možná ano,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala. „Ale tentokrát rozhodnu já sama za sebe.“ Mamka mlčela a poprvé za dlouhou dobu mi položila ruku na rameno.

Večer přišla dcera Anička do pokoje a posadila se ke mně na postel: „Mami… myslíš, že může být zase všechno dobrý?“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době pocítila naději.

Teď stojím na prahu nové kapitoly svého života a ptám se sama sebe: Dá se opravdu odpustit a začít znovu? Nebo některé chyby zůstanou navždy mezi námi?