„Tak co, rozdělíme to napůl?“: Večer, kdy jsem začala pochybovat o lásce

„Tak co, rozdělíme to napůl?“ Tomáš se na mě podíval přes sklenici vína, jeho oči byly klidné, skoro až lhostejné. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. V hlavě mi běželo: To jako vážně? Po všem tom psaní, po těch jeho sladkých slovech a slibech o tom, jak je gentleman? Najednou sedím v malé kavárně na Letné a mám pocit, že jsem jen další položka na jeho seznamu.

Bylo to moje první rande přes internet. Kamarádka Jana mě přemlouvala týdny: „Zkus to, vždyť co můžeš ztratit?“ A tak jsem si stáhla aplikaci, vybrala pár fotek, napsala pár vět o sobě a čekala. Tomáš byl první, kdo mě opravdu zaujal. Právník, třicet dva let, rád cestuje, miluje psy. Psali jsme si skoro každý večer. Smál se mým vtipům, posílal fotky z hor a jednou mi dokonce poslal básničku. Byla jsem nervózní, když jsme se domlouvali na schůzce.

Ten večer jsem si oblékla své oblíbené šaty a doufala, že všechno půjde hladce. Tomáš přišel přesně na čas, voněl drahou kolínskou a měl na sobě sako – přesně jak jsem si představovala. První půlhodinu jsme se smáli, povídali o práci, o cestování. Pak ale začal mluvit o své bývalé přítelkyni. „Víš, ona byla hrozně náročná. Pořád chtěla dárky a pozornost. Já nejsem žádný milionář,“ řekl a já se zasmála, i když mi to přišlo zvláštní.

Objednali jsme si večeři – já těstoviny s lososem, on steak. Víno jsme pili po skleničkách, abychom to nepřehnali. Když přišel účet, čekala jsem, že ho vezme do ruky a aspoň nabídne, že zaplatí. Místo toho ho posunul ke mně a řekl tu větu: „Tak co, rozdělíme to napůl?“

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Vždycky jsem byla vychovaná tak, že muž na prvním rande platí. Ne proto, že bych byla zlatokopka – ale protože je to projev zájmu a úcty. Najednou jsem si připadala hloupě. Vytáhla jsem peněženku a zaplatila svou část.

Cestou domů jsem volala Janě. „To snad není možný! On fakt chtěl dělit účet? Po tom všem?“ Jana se smála: „No jo, dneska je to normální. Ale chápu tě.“

Doma jsem seděla na posteli a přemýšlela. Proč mě to tak rozhodilo? Byla jsem snad povrchní? Nebo jen staromódní? Vzpomněla jsem si na tátu – vždycky říkal mámě: „Já tě pozvu.“ A máma se usmívala. Bylo v tom něco hezkého.

Druhý den mi Tomáš napsal: „Bylo to fajn. Zopakujeme to?“ Neodpověděla jsem hned. Měla jsem v hlavě zmatek. Chtěla jsem vědět, jestli je chyba ve mně nebo v něm.

O víkendu jsme měli rodinný oběd u babičky v Říčanech. Seděli jsme u stolu – táta, máma, brácha Petr s manželkou a jejich malou dcerkou. Babička servírovala svíčkovou a já pořád myslela na Tomáše.

„Co je s tebou?“ zeptala se máma tiše.

„Byla jsem na rande… a nebylo to nic moc,“ přiznala jsem.

Táta se zasmál: „To je dneska normální. Dneska už chlapi nechtějí platit ani za sebe.“

Petr se přidal: „Ale no tak, ségra! To není o penězích. Třeba jen chtěl být fér.“

„Fér?“ ozvala se babička. „Za našich časů by si to žádný chlap nedovolil.“

Rozpoutala se debata – máma říkala, že je důležitější charakter než účet v restauraci; táta trval na tom, že muž má být gentleman; Petr tvrdil, že emancipace znamená i dělení účtů.

Seděla jsem tam a poslouchala jejich hádku. Najednou mi došlo, že nejde jen o peníze. Šlo o pocit bezpečí a respektu. Chtěla jsem cítit, že jsem pro někoho výjimečná – aspoň na první schůzce.

Večer mi Tomáš znovu napsal: „Tak co? Půjdeme spolu do kina?“

Napsala jsem mu: „Víš co? Asi ne. Potřebuju někoho, kdo mě umí překvapit a dát mi pocit výjimečnosti.“

Odpověděl až za hodinu: „To je škoda. Myslel jsem, že jsi moderní holka.“

Zůstala jsem sedět u okna a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem o tom, jaké mám vlastně hodnoty a co od vztahu čekám. Je špatné chtít trochu romantiky? Nebo už dneska opravdu nezáleží na gestech?

Možná jsem staromódní. Možná jen toužím po něčem opravdovém.

A co vy? Myslíte si, že je dneska normální dělit účet na prvním rande? Nebo by měl muž udělat první krok?